Zemský dům I.

Zemský dům I., nebo také Zemská sněmovna, dnes sídlo Ústavního soudu České republiky je budova stojící na jedné z nejlepších adres brněnské Okružní třídy, na ulici Joštově. 

Původně se Moravský zemský sněm scházel v historické budově Stavovského domu, dnešní Nové radnici. V polovině 19. století, ale stará budova přestala dostačovat a nakonec bylo v roce 1867 rozhodnuto, že bude postavena zcela nová budova pro potřeby moravského parlamentu - Zemského sněmu. Původní plán byl, že bude vybudováno sídlo ve formách neogotiky s kopulí, něco na způsob parlamentu v Budapešti. Nakonec ale zvítězil návrh architektů Antona Heffta a Roberta Raschky. Tento návrh totiž více splňoval požadavky, aby nová sněmovna byla " prosta co do slohu, ale důstojná markrabství moravského". Budova byla navržena v tvarosloví italské neorenesance, s naprosto symetrickými fasádami, zdobenými bohatou, ale vkusnou sochařskou výzdobou, dodanou brněnskými kameníky Adolfem Loosem st. a Eduardem Tomolou. Jedná se o největší budovu na okružní třídě, jejíž dvě delší průčelí jsou členěna třemi rizality, přičemž na atice těch centrálních stojí vždy šest alegorických soch, navržených Josefem Schönfeldem. Mezi alegorickými sochami byly umístěny znaky Rakouska - Uherska nesené grifi, po roce 1918 ale byly odstraněny a dnes grifové nesou jen prázdné štíty. 

Zajímavé je, že hlavní vchod nebyl umístěn do nejdelší fasády, směrem do Joštovy ulice, ale situován v podobě kočárového podjezdu na kratší straně, směrem do České ulice. Vchod, kterým se tedy dnes vchází do Ústavního soudu je de facto vchodem vedlejším. Od kočárového vjezdu vede slavnostní jednoramenné schodiště do sněmovního sálu umístěného ve středu dispozice a zasahujícího přes dvě patra. Díky tomuto centrálnímu umístění sněmovního sálu vznikají uvnitř budovy čtyři nádvoří. Po příjezdu kočárem pánové poslanci vystoupili suchou nohou do vestibulu vedoucímu ke schodišti. Na jeho pravé straně je umístěna mramorová deska upomínající na otevření Zemské sněmovny v roce 1878. Pod touto pamětní deskou byla umístěna časová schránka z doby dokončení stavby. Vzhledem k tomu, že na pamětní desce je připomínán císař František Josef I. musela být po roce 1918 zaomítána, aby nepřipomínala bývalého panovníka. Obnovena byla při rekonstrukci v 80. letech 20. století. Zajímavý je ale rám pamětní desky. Na jeho dolní straně se totiž demokraticky o místo dělí slovanská lípa s německým dubem, což nebylo v národnostně vyhraněné atmosféře Brna 19. století zcela běžné. 

A teď ta největší krása celé budovy, Sněmovní sál. Sněmovní sál má čtvercový půdorys a je orientován východo - západním směrem, s katedrou umístěnou na západní straně. Přízemí sálu je zdobeno mramorováním a vedou do něj vstupní dveře na všech čtyřech stranách. V prvním patře jsou do sálu otevřeny čtyři galerie, vždy se dvěma mramorovými sloupy s kompozitními hlavicemi. Rohy prvního patra sálu, jsou členěny dvěma slepými arkádami, opět s iluzivním mramorováním, nad nimi je pole se štukovým reliéfem dvou grifů a váz na šedomodrém podkladu. Stejné členění je i na galeriích. Nad sloupy probíhá mohutná kordonová římsa oddělující strop od stěn. Na kordonovou římsu navazuje fabion s iluzívní malbou, do které jsou zakomponovány na čtyřech stranách sálu zemské a městské znaky. Strop sálu je tvořen rozlehlým světlíkem na ocelové konstrukci, který obíhá jedno pole kazetového stropu, do kterého jsou instalovány průduchy odvětrávání, kryté mosaznými mřížkami. 

Dispozičně je celá budova řešena tak, že po vnitřní straně, směrem do nádvoří obíhají dlouhé chodby a směrem do ulice jsou umístěny kanceláře. Do nádvorní části jsou také orientovány místnosti bývalých poslaneckých klubů, nebo poslanecké jídelny, dnes malé jednací síně Ústavního soudu. 

Po roce 1918 a zrušení zemského stavovského uspořádání sloužila budova nejrůznějším účelům. Sídlilo zde například Zastupitelstvo země Moravskoslezské, po roce 1945 Zemský národní výbor. Po roce 1948 sloužila budova jako Krajský národní výbor pro Jihomoravský kraj. Od roku 1991 je sídlem Ústavního soudu České republiky. 

Během tohoto dlouhého období docházelo pochopitelně k nejrůznějším devastačním stavebním zásahům do konstrukce budovy. Generální rekonstrukce proběhla na počátku 80. let, podle projektu architekta Vladimíra Pally. V dnešní době je tendence rekonstrukce z tohoto období šmahem zavrhnout jako ošklivé "komunistické" stavby. Pochopitelně za posledních třicet let spousta návrhů morálně a jinak zastarala, ale Pallově rekonstrukci nelze upřít jakousi nadčasovost, třeba v užití poměrně velkého množství uměleckých děl tehdejších výtvarných umělců, jako například Bohumíra Matala, Lubora Laciny a dalších. Poslední generální rekonstrukce řízená Ústavním soudem proběhla v letech 2014 - 2018. Jednalo se o velice pečlivou a náročnou akci, která budově navrátila její lesk a noblesu. Z vnější fasády musel být například odstraněn akronátový nátěr, který sice i po více než 30. letech vypadal docela dobře, ale omítka pod ním nedýchala a jeho odstranění je velice náročné. Byla obnovena okna půdního patra, která budově vrátila dynamiku podstřešního patra. Došlo k výměně poškozených alegorických soch na atice za kopie a některé originály jsou po zrestaurování umístěny na chodbách Ústavního soudu. Také byla vyměněna veškerá okna. Co je ale velmi zajímavé a současně chvályhodné je přístup k architektonické vrstvě z 80. let. Samozřejmě byly odstraněny zásahy degradační, jako všudepřítomné jekorové koberce, nebo koženkové čalounění dveří. Nicméně na svých místech byla  ponechána všechna umělecká díla z té doby, křišťálové lustry na chodbách, nebo dělící dveře s mosaznými madly. Posledním pozůstatkem zachovaným v nezměněné podobě, je místnost tak zvané Velké rady, umístěná v prvním patře nad kočárovým vjezdem. Já osobně bych se přimlouval za její zachování po drobných úpravách, protože se jedná o ucelenou a poměrně kvalitní  ukázku designu počátku 80. let. 

Na závěr bych chtěl velice poděkovat Generálnímu sekretáři Ústavního soudu panu Vlastimilu Göttingerovi, který mi velmi vstřícně umožnil navštívit a nafotografovat prostory ÚS. A také Honzovi Pochylému, který udělal tak krásné fotky.