Výstaviště Brno 3. část, stavby postavené na přelomu 50. a 60. let 20. století

Dnes tu máme třetí a poslední díl seriálu o brněnském výstavišti. Co se dělo s výstavištěm po skončení Výstavy soudobé kultury v září 1928? Zajímavé je, že na tento velmi úspěšný projekt se výstavišti nepodařilo navázat a po zbytek první republiky se celý areál potácel na pokraji krachu. Bylo to také způsobeno hospodářskou krizí třicátých let. Během druhé světové války se pavilony proměnily ve sklady zbraní a tím pádem se na konci války stal areál cílem spojeneckých náletů, které výstaviště silně poškodily. Jediná expozice, která byla funkční, byla výstava Člověk a jeho rod, ovšem upravená v rámci nacistické ideologie. Ta byla do pavilonu Morava včetně mamuta. V roce 1945 se tedy celý areál nachází v troskách a uvažuje se dokonce o jeho demolici. Pavilony, které jsou v jakž takž použitelném stavu, jsou pronajaty firmám jako výrobní objekty. To je případ i pavilonu Morava, kde po likvidaci výstavy Člověk a jeho rod zůstává stát pouze mamut, který není kam převést. Pavilon je pronajat firmě Hrůza a spol. i s mamutem a jsou zde vyráběny rentgeny a zdravotnická zařízení. To je také neslavný konec slavného brněnského mamuta. Zaměstnanci firmy Hrůza a spol. mu totiž do břicha udělali díru a do jeho trupu chodili odpočívat. V důsledku tohoto zásahu se mamut postupně rozpadl. 

V roce 1947 bylo rozhodnuto, že výstaviště zůstane zachováno a začne jeho rekonstrukce, v rámci které občané Brna odpracovali velké množství brigádnických hodin. V roce 1955 se v areálu výstaviště uskutečnila 1. výstava československého strojírenství. Po jejích třech ročnících bylo rozhodnuto na základě ohlasu v zahraničí, že v Brně budou pořádány Mezinárodní strojírenské veletrhy, z nichž ten první se konal v roce 1959. 

Z tohoto důvodu musely být na výstavišti v rekordně krátkém termínu postaveny nejen nové pavilony, ale také výšková administrativní budova. A tak jak v roce 1928 patřily pavilony výstaviště k tomu nejlepšímu, co se v Brně postavilo, tak i stavby z konce 50. let představují architekturu, která po několika letech socialistického realismu opět navazuje kontakt se západním světem. A například Administrativní budova BVV patří k ukázkám tak zvaného Bruselského stylu. Kromě výškové budovy se jedná o hlavně pavilony C, Z a Y. 

Administrativní budova Brněnský veletrhů, 1958 - 1960, Miroslav Spurný, Antonín Ševčík 

Tato výšková budova vznikla vlevo od bývalého hlavního vstupu v podobě segmentového krčku (rohlík) na který navazuje jedno patrovou nižší částí (nový rohlík). Nad ním se zvedá dvanácti podlažní stavba, se vstupem na užší straně z velkoryse koncipovaného kruhového vstupního prostoru před výstavištěm. Současně se stává novou dominantou areálu, ke které je směřováno několik nových výstavištních os. Budova je tvořena železobetonovou konstrukcí se zavěšenou lehkou skleněnou fasádou, která se otevírá okny kanceláří na delší stranách k výstavišti a na druhé straně ke Starému Brnu. Na užší straně nad hlavním vchodem je umístěno schodiště. Přízemí oproti vyšším patrům ustupuje do hloubky budovy. 

Protože se předpokládalo, že na Mezinárodní strojírenský veletrh budou přijíždět vystavovatelé z celého světa, to znamená i ze západní ciziny, byl celý interiér ukázkou toho nejlepšího designu, který se v tehdejší Československu dal sehnat. Vybaven byl řadou uměleckých děl, mobiliářem vyrobeným na zakázku a také techologickými novinkami. 

Hned po vstupu do budovy návštěvníka tehdy i dnes zaujme podlaha seskládaná z několika druhů mramorů v typickém bruselském ornamentu. Podlaha v Novém rohlíku, kde bylo umístěno Cizinecké středisko s pobočkami aerolinií, směnárnou, bankou a dalšími službami byla tvořena ornamentálním terazzem, které se ale bohužel nezachovalo. Zajímavá je i vnější stěna směrem do areálu výstaviště, která je tvořena šikmo řazenými stěnami, kde se v pilovitém tvaru střídají plné plochy s prosklenými. Ty plné jsou směrem ven obloženy kabřincem a směrem dovnitř říčními valouny v betonu. Tento prvek se opakuje v budově ještě několikrát. V Cizineckém středisku byla umístěna i malá fontánka. Z původní výzdoby se také zachovalo opláštění nosných železobetonových sloupů umělým mramorem, opět s bruselskými křivkami. 

Vstupní část Cizineckého střediska sahá přes dvě podlaží a v prvním patře je umístěna galerie. Na ni vede samonosné točité schodiště velmi elegantního tvaru, stoupající původně z vodní plochy bazénku. Zajímavé je užití výrazné barevnosti v těchto prostorách, jako je červený nátěr zábradlí a  ostře modrá barva stropu. Na stropě se zachovaly i původní mosazné lustry v podobě hvězdic. 

Do vyšších pater se dá dostat buď přes galerii v prvním patře, nebo hlavním schodištěm a samozřejmě výtahy. V prvním patře jsou také umístěny zbývající společenské prostory, jako je předsálí, konferenční sál a kinosál. V předsálí je umístěna velká dekorační stěna v modré barvě od Oldřicha Vašici, která v sobě kombinuje mozaiku, sgrafito a vložené pásky z barevných kovů. Odtud se dá vstoupit do kinosálu s elegantně zvlněným stropem. Tento prostor měl původně unikátní výzdobu, která vznikla přenesením obrazu z negativu přímo na omítku. Na počátku 60. let zde byl snad umístěn i tehdejší československý vynález Polyekran. Dnes je kinosál propojený z konferenčním sálem, ve kterém se zachovaly původní mosazné lustry v podobě Sputniků.

Ve vyšších patrech budovy byly umístěny kanceláře, oddělené od sebe centrální chodbou. I tyto byly zařízeny tehdejším designovým nábytkem. 

Nejvyšší patro budovy mělo sloužit jako vyhlídková terasa. Jeho elegantní zastřešení nesené betonovými nosníky bylo původně zaskleno luxferovými poli. Návštěvníkovi se odtud naskytne krásný výhled na celý areál výstaviště. 

Sousoší Nový věk 1958, Vincenc Makovský

Od roku 1959 zdobí prostor před vstupem na výstaviště bronzové sousoší Nový věk od sochaře Vincence Makovského. Sousoší představuje muže - inženýra se svitkem plánů, jako alegorie vědy, ženu se snopem, alegorie zemědělství a mezi nimi stylizované slunce, symbolizující nadcházející atomový věk. Plastika byla vytvořena na světovou výstavu Expo v Bruselu v roce 1958, kde byla umístěna před československým pavilonem. Po skončení výstavy byla převezena do Brna. Existuje, ale ještě jeden exemplář, který stojí před bývalou budovou Federálního shromáždění, dnešní Novou budovou Národního muzea, ale ten byl odlit později. 

Pavilon Z, 1959, Ferdinand Lederer, Zdeněk Alexa, Zdeněk Denk

Zřejmě největší dominantou výstaviště v rámci poválečné výstavby je pavilon Z. Obrovská kruhová hala o průměru 124 m jejíž kopule dosahuje výšky 46 m se svého času stala jedním ze symbolů města Brna. Pod návrhem stavební části jsou podepsáni Zdeněk Alexa a Zdeněk Denk, ale nejdůležitějším člověkem byl statik Ferdinand Lederer, který vymyslel jak postavit takto rozlehlou halu, bez vnitřních podpěr. 

Základ pavilonu tvoří dvoupatrový železobetonový rondel, který nese na sloupech oběžnou galerii v úrovni prvního patra. Komunikace v jednotlivých patrech pavilonu je zajištěna zajímavě řešenými schodišti, zalamovaného tvaru. Celý obvod rondelu je pokryt proskleným pláštěm. Nejzajímavější jak esteticky, tak technicky je ale kopule pavilonu. Ta je tvořena ocelovými pruty, který jsou stáčené směrem k vrchlíku. V křížení nebyly pruty spojeny napevno, ale pomocí oválných třmenů, které zajišťovaly jistou pružnost konstrukce. Aby nemusela být kopule uvnitř podepřena, byla ve středu pavilonu postavena zdvihací ocelová věž, pomocí které se kopule zvedala jako plachta cirkusového šapito. Ve chvíli, kdy se dostala do patřičné výšky, byly ocelové pruty upevněny do železobetonové základny. Zvedací věž byla demontována, čímž ve vrcholu klenby vznikl okulus, který byl zakryt vrchlíkem. Pata kopule byla prosklena z důvodu lepšího prosvětlení interiéru. O nosnosti celé této konstrukce svědčí i to, že během Mezinárodních strojírenských veletrhů byly pod stropem běžně zavěšována letadla. 

Pavilon C, 1959, Miloš Matiovský, Jiří Valenta, Zdeněk Valenta, Ferdinand Lederer

Podobné konstrukční řešení jako pavilon Z má i pavilon C, pocházející ze stejné doby. Oproti Zetku je čtvercového půdorysu a jeho kopule není klasicky kulatá, ale má tvar České placky s lunetami, čímž se přizpůsobuje kvadratickému tvaru základny. Základna je třípodlažní. V interiéru vnitřní atrium opět obíhají galerie, propojené schodišti, dnes částečně nahrazenými eskalátory. Schodiště jsou umístěna v přístavcích, které vystupují z hmoty stavby. Celý plášť pavilonu je prosklený, včetně lunet střechy. Z vnějšku se dá do prvního patra dostat diagonálně umístěnými dvakrát zalomenými schodišti. V současnosti je pavilon pomocí pasarel propojen s pavilonem A. 

Pavilon Y, 1957, Zdeněk Pospíšil, Ferdinand Lederer

Než mohly být postaveny monumentální pavilony Z a C, bylo třeba si někde vyzkoušet konstrukci jejich střech. A tak vznikl maličký pavilon Y. Konstrukci střechy nejprve postavili na zemi a následně ji jeřábem zvedli a umístili na konstrukci stěn. Oproti pozdějším pavilonům byl Y jiný v tom, že jeho střecha byla potažena polykarbonátem, takže byla průsvitná a v noci přes ni prosvítalo světlo. Bohužel později byla krytina nahrazena hliníkovým plechem, takže tento efekt zmizel. Průměr tohoto zkušebního pavilonu je 23,38 m a výška 9, 18 m. 

Zahájení Mezinárodních strojírenských veletrhů se ale nedotklo jen výstaviště. Z Brna se náhle stalo veletržní město a to se samozřejmě projevilo i na jeho tváři. Takže ještě na konci 50. let musely být postaveny hotely, které by pojaly zahraniční návštěvníky. Byly to hotely International a Continental. Později u výstaviště vznikl hotel Voroněž. A nakonec i stavba Janáčkova divadla byla postrčena právě vidinou zvelebení veletržního města Brna. Ale o tom si napíšeme zase někdy jindy.