Vila Stiassni

Hroznová 14, Brno

Rodinná vila manželů Stiassnich, oficírské kasino, Vládní vila, hotel pro ubytování veletržních hostů. To všechno je jeden dům, stojící na severním svahu pisáreckého údolí. Jak je to možné? Prostě proto, že byl postaven v první polovině 20. století a toto století se přes něj přehnalo s celou svojí vervou. 

Začněme ale od začátku. Staviteli rodinného domu byli manželé Hermine a Alfred Stiassni. On, potomek židovských podnikatelů ve vlnařství a majitel továrny na vlněná sukna Bratři Stiassni na Přízově ulici. Ona, dcera severočeského uhlobarona z Ústí nad Labem a úspěšná podnikatelka v nemovitostech. Jejich architekt Ernst Wiessner. Již během 20. let 20. století začali manželé Stiassni skupovat pozemky v Pisárkách, čímž se jim podařilo vytvořit jednu z největších soukromých zahrad v tehdejším Československu a i dnes zřejmě největší zahradu v Brně, která se rozkládá na ploše více než tří hektarů. Uprostřed této zahrady byla v letech 1927 - 1929 postavena rodinná vila podle návrhu brněnského židovského architekta Ernsta Wiessnera. Vila byla určena pro tří - člennou rodinu skládající se z Hermine, Alfreda a jejich dcery Sussane. Dům stojí v terénním zářezu a jeho půdorys má tvar písmene "L" složený ze dvou na sebe kolmých kvádrů. 

Již příchod k vile je monumentální. Vstupuje se k ní branou, lemovanou dvěma pavilony, původně stájemi a domkem šoféra. Od brány stoupá cesta lemovaná alejí lip, která návštěvníka dovede na jakési obdélné nádvoří, nebo čestný dvůr, tvořený dvěma křídly domu, třetí stranu tvoří terasní zeď zahrady z pískovcových kvádrů a čtvrtou stranu uzavírá dům zahradníka se dvěma garážemi. Křídlo domu, otočené na jih, bylo určeno rodině stavebníka. V přízemí byly reprezentační pokoje a v prvním patře soukromé pokoje. Příčné křídlo bylo věnováno užitkovým funkcím a technickému zázemí. 

Vnější vzhled domu nenechá nikoho na pochybách, že je dílem moderně uvažujícího architekta. Wiesner tady použil všechny své oblíbené principy. Vznikla tak puristicky čistá stavba s fasádou šedo zelené barvy, kombinovaná s autorovými oblíbenými kamennými obklady. Ty "méně významné" části jsou obloženy žlutým pískovcem, ty "významnější" jako jsou hlavní vchod do domu a vchod do zahrady jsou obloženy spišským travertinem. Na obrubníky a stupně v zahradě je použit ryolit. Obvod celého domu je lemován předsazeným soklem, který vytváří jakousi průběžnou lavici. Na jihovýchodním nároží do zahrady vystupuje rizalit, v jehož prvním patře je umístěna terasa a pod ní v přízemí, zastřešená sala terenna, sloužící jako letní jídelna. 

Hlavní vchod do vily je umístěn na východní straně čestného dvora a je zdůrazněn travertinovým obkladem dveří a flankován dvěma sloupy, opět obloženými travertinem, nesoucích průběžnou terasu v prvním patře. Za hlavním vstupem navazuje poměrně malé zádveří s šatnou, obloženou bílým, černě žilkovaným italským mramorem na stěnách. je zde umístěna také malá toaleta. 

V tomto prostoru také končí práce Ernsta Wiesnera na interiéru domu. V průběhu prací totiž došlo k neshodě mezi architektem a paní domu, která byla ze svého dětství zvyklá na opulentní interiéry severočeských rodinných sídel. A tomu nebyl schopen vyhovět svým smýšlením purista Wiesner. Proto byl na tvorbu interiérů přizván vídeňský architekt Franz Willferd, který vytvořil něco na pomezí rodinné vily a zámku. Já osobně nejsem zastáncem tohoto typu interiérů, ale je třeba přiznat, že naše představy o zařizování prvorepublikových domů a bytů máme poněkud zkreslené. Většinou si většina lidí myslí, že všechny interiéry vypadaly jako vila Tugendhat. Jednoduché linie, lehký trubkový nábytek, volné plochy. Vedle tohoto trendu byla ale druhý, velmi silný, reprezentovaný například výrobcem nábytku Emilem Gerstlem, který vyráběl těžký dubový nábytek, inspirovaný předešlými epochami. Tento typ nábytku můžeme vidět i ve spoustě oblíbených prvorepublikových filmů. Vila Stiassni je zařízena kombinací historických kusů a nábytku vyrobeného jako historizující doplňky. 

Vnitřní členění domu je velmi logicky uspořádáno. Ze vstupní haly se dá vejít do všech reprezentačních pokojů v přízemí. V prvním patře, zcela oddělena od veřejných místností je soukromá zóna skládající se ze tří apartmánů členů domácnosti. Schodišťová hala je dlouhá místnost s dřevěným kazetovým stropem, po jejích pravé straně stoupá jednoramenné schodiště do prvního patra. Díky tmavému dřevěnému obkladu, ale celá místnost působí poněkud stísněným dojmem. 

První z amfilády reprezentačních místností v přízemí je velká jídelna. Místnost s dřevěným kazetovým stropem a nábytkem vyrobeným v době vzniku domu, ovšem odkazujícím k neorenesanci. Na stěně visí velké barokní plátno s námětem Večeře fazolového krále. Z původního vybavení se nezachoval jídelní stůl a židle, a proto zde byl ponechán, ten, který byl vyrobený v 80. letech 20. století podle návrhu Kamila Fuchse. V rohu stojí mramorový krb, který je ale pouze krytem na ústřední topení. 

Na jídelnu navazuje společenský salon. Místnost je zařízena dobovým sedacím nábytkem a najdeme zde také jediný funkční krb v domě. Nemůže chybět samozřejmě klavír, sloužící k pobavení hostů. Na stěně byl původně umístěn rozměrný gobelín, který ale zmizel na konci druhé světové války. Ze salonu se dá vstoupit přímo na zahradu. 

Ze salonu se vstupuje do pracovny Alfreda Stiassného. Místnost je zařízena poměrně střízlivě. Okolo dvou stěn jsou nízké knihovny u kterých je umístěno posezení. Dalším nábytkem je pouze psací stůl a stojací hodiny. Na stěně visí portrét majitele domu. 

Poslední reprezentační místností v přízemí je pracovna nebo budoár paní domu Hermine Stiassni. Místnost je zařízena nábytkem ve stylu Ludvíka XVI. Má nepravidelný půdorys, který vytváří příjemné zákoutí, v nemž je umístěna sedací souprava. Část interiéru je obložena dřevem v bílo zelené barevné kombinaci. Zbytek byl čalouněn tmavě rudou plyšovou tapetou. Dnes je v této barvě pouze vymalován. Na stěnách jsou pověšeny akvarely paní Hermine, zachycující původní podobu interiérů vily. 

Po schodišti vystoupá návštěvník do prvního patra na rozlehlou podestu, odkud se dá vstoupit do jednotlivých apartmánů členů rodiny. Zde se také objevuje jeden z mála dokladů funkcionalismu v interiéru. Velký radiátor uložený do niky obložené keramickým obkladem. Nad tímto radiátorem je velké obdélné okno přivádějící do interiéru příjemné světlo.

Jednotlivé apartmány členů rodiny se skládají vždy z ložnice, šatny a koupelny. Pouze v dívčím apartmá Sussane je přidána ještě herna. 

Pánská šatna je po celé výšce obložena vestavěnými skříněmi potaženými pomerančovníkovou dýhou a uvnitř dýhou mahagonovou. Z ní se vstupuje do pánské ložnice a následně koupelny. Koupelna pána domu byla uvedena do původního stavu, jak vypadala v době dokončení vily. Je obložena světle žlutými kachličkami a na zemi je položeno černé žíhané linoleum. Její součástí je vana, sprchový kout a toaleta. Zajímavostí je ribstol zavěšený na stěně. 

Pánská a dámská ložnice je propojena dvoukřídlími prosklenými dveřmi. Šatna paní Hermine není řešena zdaleka tak účelně jako šatna pana Alfreda. Najdeme zde volně stojící skříně v historizujícím stylu, konvenující vkusu paní domu. Je zde kladem velký důraz na symetrii, takže zde objevíme například jedny slepé dveře, za kterými je umístěn botník. Koupelna u dámského apartmá byla ponechána v podobě, kterou ji vtiskla přestavba v 80. letech 20. století. Podle legendy zde byl ubytován kubánský prezident Fidel Castro, který nebyl spokojený se stavem koupelen. Proto zaslal do Brna desky kubánského zeleného mramoru, kterým byly všechny koupelny obloženy. Tento mramor byl v 80. letech velmi populární i z důvodu jeho nadbytku poté, co jím Kuba splácela státní dluh ČSSR. 

Dívčí apartmá dcery Sussane se skládá z herny, šatny, ložnice a koupelny. Je odsud také jediný přímý vstup na rohovou terasu v prvním patře. Všechny místnosti jsou zařízeny bíle lakovaným nábytkem. 

Na konci dispozice soukromých pokojů se nachází příjemný drobný prostor snídaňové jídelny, ve které se k jídlu scházela jen nejužší rodina. Z ní se dá vyjít na terasu umístěnou nad hlavním vchodem. 

Celým domem prochází obslužné schodiště, které jako jediné přiznává puristickou architekturu architekta Wiesnera. jeho elegantní prázdnota se stropním osvětlením z luxferů je narušena pouze bílo - černou dlažbou z tak zvaných piškotů. Odsud se vstupovalo do obslužných místností jako byla kuchyně, nebo pokoje pro služebnictvo. V domě bylo zaměstnáno asi třicet zaměstnanců, ale zdaleka ne všichni v domě bydleli. 

Zahrada rozkládající se okolo vili neměla pouze okrasnou funkci, Je rozdělena do několika částí. nalezneme zde rozárium, alpinium, v její horní části pak užitkovou zahradu se skleníky. A protože Stiassni byli moderní rodina, holdující i sportu je zde i tenisový kurt, nebo plavecký bazén. V suterénu vily potom rozlehlá tělocvična, kde se například Sussane učila šermovat. 

Výstavba tohoto malého ráje na zemi stále 3,5 milionu korun, což byla i na tehdejší dobu neuvěřitelná částka. Běžný dům se dal pořídit za cca 0,5 milionu. Rodina si dům ale příliš dlouho neužila. Žila v něm necelých deset let a v únoru 1938 odešli do zahraničí před sílícím nacistickým nebezpečím. Nejprve do Velké Británie a později do USA. Do Československa se již nikdy nevrátili. Na začátku války byla vila zabavena a využívána jako důstojnické kasino. V květnu 1945 zde byl ubytován prezident Edvard Beneš a vile se začalo říkat Vládní. Následně dům patřil Krajskému národnímu výboru a sloužil k ubytování zahraničních návštěv. Bydlel zde například Nikita Chruščov nebo Fidel Castro. V 90. letech měli dům pronajatý Brněnské veletrhy. Pak byla převedena do správy NPU a v roce 2014 po generální rekonstrukci zpřístupněna veřejnosti. 

Za zpřístupnění děkuji paní kastelánce Kateřině  Konečné.