Smuteční síň v Židenicích

Krematoria a smuteční síně, jsou velmi specifickým odvětvím architektury. Většina lidí se je snaží vytěsnit ze svého pohledu stejně jako to dělá současná společnost se smrtí. Na jednu stranu se není čemu divit, protože se jedná o místa, kde se loučíme se svými nejbližšími, ale na stranu druhou by si určitě tyto stavby zasloužily naši pozornost, protože je mnohdy navrhovali přední architekti a mnohé z nich v sobě ukrývají nejednu symbolickou rovinu. 

Největší stavební boom zažila krematoria v období První republiky, kdy v rámci odklonu od katolické církve, byl prosazován jako nový občanský pohřební obřad pohřeb žehem. V Brně na ústředním hřbitově máme krásné krematorium z dílny architekta Ernsta Wiesnera, o kterém mám článek v plánu, takže se můžete těšit :-)

Naopak v období socialismu bylo na spoustě hřbitovů i v poměrně malých obcích postaveno velké množství obřadních síních, které dodnes udivují svým designem. Je to možná dáno i tím, že za minulého režimu z architektury téměř úplně zmizel jeden stavební typ a tím byl kostel. A smuteční síně, tyto pseudosakrální prostory dávaly architektům možnost dostat do nich duchovní rozměr a symbolický přesah. 

K napsání tohoto článku mně vlastně inspirovala krátká zpráva v novinách týkající se již léta chátrající obřadní síně u nás v Židenicích. Ta byla postavena v letech 1983 - 1985 podle návrhu mého milovaného pana profesora Ivana Rullera, ale bohužel již několik posledních let jen chátrá a dokonce se uvažovalo o její demolici. V tuto chvíli to ale vypadá, že se blýská na lepší časy a město uvolnilo finanční částku na vypracování projektové dokumentace k její rekonstrukci. Ale vezměme to od začátku...

V rámci plánované rekonstrukce brněnského krematoria bylo rozhodnuto, že musí být v Brně postavena jiná adekvátní obřadní síň, ve které bude možné pořádat smuteční obřady v případě uzavření budovy na Ústředním hřbitově. Celkem logicky byl vybrán druhý největší brněnský hřbitov v Židenicích. Stavba obřadní síně měla být původně součástí větší úpravy židenického hřbitova, v rámci které mělo být kolumbárium, rozptylová loučka a jezírko. Nakonec ale byla postavena pouze ona. 

Návrh vznikl již v roce 1977 v ateliéru Ivana Rullera, který se v něm inspiroval světovou architekturou, hlavně severskou představovanou díly Erika Gunara Asplunda a Sigura Lewerntze. K severské architektuře odkazují hlavně dřevěné obklady v interierech a nápadité zvlnění stropu, nad hlavní obřadní síní. U Asplundovy realizace krematoria ve Stockholmu je navíc umístěno ještě jezírko, které mělo být součástí i Rullerova návrhu a mělo představovat řeku Acheron. 

K výstavbě došlo v letech 1983 - 1985 a celá stavba byla postavena v tak zvané Akci Z. To znamená, že ji stavěli žideničtí obyvatelé v rámci brigádnických hodin. Tento způsob byl za socialismu volen velmi často, protože stavba vznikala vlastně "zadarmo" a v době absolutního nedostatku stavebních pracovních sil to byl jediný způsob jak něco postavit. Na druhou stranu zde pramení základ dnešních problémů smuteční síně. Brigádnická práce v Akci Z byla nekvalifikovaná, bez řádného stavebního dohledu a tím pádem poměrně nekvalitní. A z toho důvodu i velmi kvalitní architektura dojíždí na nekvalitní provedení, které ji přivedlo na pokraj fyzického zániku. 

Ale teď k popisu stavby samotné. Od ulice Komprdovy je areál smuteční síně oddělen kvadraticky řešeným kovaným plotem, na který navazuje poměrně velká volná plocha, na jejímž konci stojí samotná obřadní síň. Ta se do volného prostranství obrací variací na antický sloupový portikus, jehož pilíře byly obloženy mramorem a štípanou žulou. Na portikus navazuje prosklená stěna, která vymezuje podélnou halu určenou k čekání pozůstalých na obřad. Její podélná dispozice přes celou šířku budovy má symbolizovat řeku Stix a přechod mezi světem živých a světem zemřelých. V této vstupní hale byly umístěny dřevěné lavice nad kterými visel pětidílný cyklus maleb Karla Rechlíka s názvem Cesta života. Pravou stěnu tvoří skleněná plastika Valéra Kováče ze zelinkavého skla. V současnosti stále zachovaná na původním místě. Hala byla obložena mramorem a s strop tmavě mořenými deskami. Před vstupem je umístěna socha Olbrama Zoubka z roku 1967 s názvem Pankráčtí hrdinové, která byla původně určena pro stanici metra Pankrác a měla symbolizovat politické vězně 50. let. Po změně politického klimatu v roce 1968 ale její umístění v Praze bylo nemyslitelné a socha zůstala v ateliéru autora. Ten ji v 80. letech věnoval k výzdobě obřadní síně, kde ale nebylo poukazováno na její původní název a určení. 

Ze vstupní haly se dalo vstoupit již přímo do obřadní síně. Jejím dominantním výzdobným prvkem byla samotná střecha, zdvíhající se v mohutné vlně vzhůru a pak opět padající dolů. Pod střechou byla umístěna i galerie pro hudebníky. Obřadní síň, měla mramorovou podlahu na které ve dvou sektorech stály dřevěné lavice na mramorových soklech, před kterými byl umístěn půlkruhový řečnický pult. Půloblouk se také opakuje ve tvaru katafalku, umístěného ve středu čelní části.  Katafalk byl krytý posuvnou vitrážovou stěnou podle návrhu Miroslava Netíka. Přes prosklené stěny s dveřmi se dalo vyjít vpravo směrem ke hřbitovu a vlevo do zahradně upraveného atria. 

Obřadní síň sloužila svému účelu mezi lety 1985 a 2007 kdy musela být z důvodu havarijního stavu uzavřena. Od té doby leží ladem a kromě přirozené degradace k jejímu ničení samozřejmě přispívají i nájezdy vandalů. Část uměleckých děl se podařilo zachránit jejich odvezením, ale některá byla nenávratně zničena. Jak jsem psal výše, jednu dobu se uvažovalo o celkové demolici, proti které se ale postavila jak odborná veřejnost, tak občané Židenic. Profesor Ruller ještě za svého života vytvořil návrh na rekonstrukci, tak snad se opravdu podaří v příštích letech toto výjimečné dílo brněnské poválečné architektury znovu oživit. I když tento obrat je u smuteční síně poněkud zavádějící :-)