Pravoslavný chrám svatého Václava

Gorazdova 52, Brno

V druhém díle, mého nepravidelného seriálu, který mapuje sakrální architekturu v Brně, postavenou v období První republiky, se podíváme na jednu opravdovou zvláštnost. Funkcionalistický pravoslavný chrám svatého Václava. Když říkám zvláštnost, je to opravdu tak. Protože pravoslavné chrámy jsou stavěny podle závazného kánonu a naprostá většina z nich i těch, které stojí v České republice jsou postaveny v historizujícím byzantsko-ruském stylu. Jen u nás v Brně je funkcionalistický. 

Nejprve si řekneme něco o historii Pravoslavné církve v Českých zemích, protože si myslím, že je poměrně neznámá. Češi a Slováci hlásící se k pravoslaví se současně hlásí k tradici svatých Cyrila a  Metoděje, jako zakladatelů křesťanství u nás a to křesťanství východního ritu. Již během 19. století se mnozí národovci začali k pravoslaví hlásit v rámci panslavistického hnutí a znovuobjevení Cyrilometodějské tradice. Nicméně až do roku 1918 nebylo možné založit samostatnou církev s diecézní strukturou. Po roce 1918 a vzniku Československé republiky došlo k silnému odklonu od církve Římskokatolické a zvlášť intelektuální elity se snažily vytvořit novou národní církev, bez vazby na Řím. V roce 1919 začala postupně vznikat Církev československá husitská, v rámci které existovalo i pravoslavné křídlo vedené Matějem Pavlíkem, známým pod svým kněžským jménem Gorazd. Na základě neshod uvnitř nově vznikající církve došlo k rozdělení na liberální křídlo, vedené doktorem Karlem Farským a na pravoslavné křídlo, které se přihlásilo k Srbské pravoslavné církvi.  Vznikla Pražská eparchie (biskupství) v jejímž čele stanul jako biskup vladyka Gorazd. Bohužel na základě tohoto rozkolu došlo také k nepříjemným sporům o majetek a hlavně o místa kultu, protože pravoslavná církev od počátku trpěla nedostatkem sakrálních prostor. K pravoslavné církvi se v období První republiky začalo hlásit velké množství věřících, mezi kterými nechyběli z pochopitelných důvodů například ruští legionáři, ale také mnoho politiků a veřejně významných osob. Například první předseda Československé vlády Karel Kramář, nebo brněnský starosta Karel Tomeš. Největším ranou pro Pravoslavnou církev bylo období Heydrichiády. Vladyka Gorazd se svými spolupracovníky totiž poskytl úkryt parašutistům, kteří spáchali atentát na Reinharda Heydricha. Parašutisti byli ukryti v kryptě katedrály svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Po jejich odhalení byli všichni účastníci této akce v čele s biskupem Gorazdem popraveni a Pravoslavná církev byla v Protektorátu zrušena. K jejímu obnovení došlo až v roce 1945. 

Co se týče liturgie vychází ta pravoslavná oproti katolické církvi z východního, byzantského ritu. Po tak zvaném Velkém schizmatu v roce 1054 došlo k rozdělení Východní a Západní církve a od té doby jdou oba tyto směry oddělené a navzájem neuznávají svoje nejvyšší představitele. Takže například světce má pravoslavná a katolická církev společné pouze do roku 1054, od té doby jsou  prohlašováni za světce odděleně a druhá církev je neuznává. Proto například u pravoslavných i katolíků najdeme svatého Václava, Ludmilu, Prokopa, Vojtěcha a mnohé další světce. Pravoslaví ale uznává za světce také velkomoravského knížete Rastislava, rodinu cara Mikuláše II. nebo již zmíněného vladyku Gorazda, které mezi svými světci nezná církev katolická. Pravoslavní kněží, také nemusejí dodržovat celibát, to znamená, že se mohou běžně ženit. Oficiální současný název je Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku a české země jsou rozděleny na dvě eparchie, Pražskou a Olomoucko-Brněnskou. 

Teď se ale již vraťme k brněnskému chrámu svatého Václava. 

Původně měl pravoslavný chrám v Brně stát v Králově Poli na ulici Svatopluka Čecha, kde byl sestrou Pravomilou Studenou zakoupen pozemek. Po rozkolu v církvi, ale tento pozemek zůstal Církvi československé husitské, která si zde postavila svůj Sbor. Pravoslavní, tedy museli hledat pozemek nový a nakonec jej nalezli na svahu Špilberku na konci ulice Pellicovy. Základní kámen byl posvěcen vladykou Gorazdem 6. července 1930. Návrh chrámu vypracoval architekt ruského původu Petr Levický a dokončený chrám byl vysvěcen 25. května 1931, tedy přesně před 90 lety. Jak jsem říkal, v prostředí pravoslavné církve se jedná o netradičně pojatou stavbu ve funkcionalistickém slohu jejíž příslušnost k tradici připomíná pouze zlacená kopule ruského stylu. Jedná se o drobnou stavbu na půdorysu čtverce s vepsaným řeckým křížem v interiéru. Stejně jako je členitý interiér tak i v exteriéru stavba graduje zajímavým složením hmot od nejnižší vrstvy až po nejvyšší stupeň, ze kterého vyrůstá tambur, na kterém je umístěna kopule. 

Interiér kostela je velice světlý, díky velkým oknům ve všech čtyřech průčelích a od stropu přicházejícímu světlu z bazilikální nástavby, řešené velmi podobně jako legendární koupelna rodičů, ve vile Tugendhat. Ve všech velkých oknech byly původně umístěny vitráže, které ale byly zničeny na konci druhé světové války během bombardování Údolní ulice. Zachovala se pouze vitráž v presbytáři s námětem Vzkříšeného Krista a v nedávné době byla obnovena vitráž se svatým Václavem na koni ve vstupním průčelí. 

Dominantním prvkem interiéru je ikonostas, součást všech pravoslavných kostelů. Jedná se o chrámovou přepážku oddělující presbytář od lodě a také prostor pro věřící od prostoru určeného pouze knězi. Ikonostas je složen z ikon a vedou jím troje dvoře. Ty největší centrální zvané královské, nebo carské jsou určeny pouze pro kněze, nebo panovníka. Ikonostas v brněnském chrámu je postaven z červeného a zeleného mramoru a jsou na něm umístěny ikony svaté Ludmily, archanděla Michaela, Bohorodičky, Krista, archanděla Gabriela a svatého Václava. Nad nimi potom kulatá ikona s námětem Poslední večeře Páně. 

Po otevření královských dveří se věřícím naskytne pohled na oltář se svatostánkem. Do prostoru za ikonostasem může vstoupit pouze kněz, nebo muž pravoslavného vyznání. 

Většina pravoslavných kostelů působí v interiéru poněkud ztemnělým dojmem, což ale není případ toho brněnského. Je světlý a velmi vkusně a jednoduše zařízený. Na stěnách visí ikony a v centrální části od stropu bohatě zdobený mosazný lustr. Ten je darem od věřících z Německa,  původní lustr se nezachoval. V přední části je umístěn relikviář a svícny na tenké svíčky, tak zvané obětinky, hojně zapalované v pravoslavných chrámech. 

Mezi ikonami na stěnách nalezneme ty s námětem patrona kostela svatého Václava, ale také jeho babičky svaté Ludmily. Je tu také kníže Rastislav Moravský, nebo velká ikona Zesnutí Bohorodice. Ikony se průběžně doplňují, například z darů věřících. 

Nejmladší součástí areálu chrámu svatého Václava je zvonice s baptisteriem, která byla postavena v roce 1991 podle návrhu brněnského architekta Lubora Laciny. Zvonice obsahuje pět zvonů z dílny Leticie Dytrichové z Brodku u Prostějova. Zvony nejen svolávají na bohoslužbu ale slouží současně jako zvonkohra. V přízemí pod zvonicí je umístěno baptisterium, tedy křticí kaple s mramorovým bazénkem, ve kterém probíhá svátost křtu ponořením do vody. 

Na vnější stěně chrámu, vedle hlavního vchodu je umístěna pamětní deska připomínající oběti Heydrichiády, vladyku Gorazda, po kterém je pojmenována i ulice na které chrám stojí, Jana Sonnevenda a Jana Charbuly. 

Focení v chrámu svatého Václava pro mne bylo nejen setkáním s prvotřídní architekturou a objevování pro mne trochu neznámého pravoslavného světa, ale hlavně neuvěřitelně příjemné setkání s Otcem Jozefem Fejsakem, kterému bych chtěl poděkovat za velkou vstřícnost při fotografování.