Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Veveří 70, Brno

Když byl 28. ledna 1919 vydán zákon, kterým byla zřízena druhá univerzita v Československu, bylo jako její sídlo vybráno Brno a jako název, jméno tehdejšího prezidenta Tomáše Garigue Masaryka. Byla to velká sláva, ale od počátku bylo jasné, že budoucí studenti a akademici jaksi nemají kde působit, protože univerzita neměla žádné budovy. Čtyři nové fakulty, Právnická, Lékařská, Přírodovědecká a Filozofická se tedy musely nastěhovat do provizorií. Lékařská fakulta dostala budovy bývalých Zeměbraneckých kasáren arcivévody Reinera na ulicích Údolní a Úvoz, Právnická fakulta se nastěhovala do Biskupského alumnátu na dnešním Janáčkově náměstí, Filozofická fakulta do budov Městského sirotčince na Gorkého ulici a Přírodovědecká fakulta získala areál Městského chudobince mezi ulicemi Veveří a Kounicovou. Zajímavé je, že s drobnými změnami zůstala tato provizoria sídly univerzity až do současnosti. 

V roce 1922 bylo rozhodnuto, že vznikne nový univerzitní kampus v blízkosti budov České techniky na úpatí Kraví hory, při ulici Veveří, kde mělo vzniknout nové Akademické náměstí, na které měly navazovat další budovy na svazích Kraví hory. V roce 1923 byla vypsána architektonická soutěž, v níž druhé místo (první nebylo uděleno) získal návrh pražského architekta Aloise Dryáka. Ten počítal, že po pravé části náměstí vznikne budova Právnické fakulty, na kterou bude navazovat budova Rektorátu a symetricky proti Právnické fakultě budova Filozofické fakulty. V čele náměstí zhruba v místech kde je dnes volný prostor při ulici Veveří, před výškovými budovami na Šumavské, měla stát Státní konzervatoř a pod svahem Kraví hory fakulta Přírodovědecká. 

Celá tato velkorysá koncepce ale vzala za své s přicházející hospodářskou krizí a z Akademické čtvrti se vybudovala pouze budova Právnické fakulty, která stojí tak trošku opuštěná na konci ulice Veveří a nového kampusu se Masarykova univerzita dočkala až v novém tisíciletí. 

Architekt Alois Dryák byl představitelem tak zvaného Pražského monumentalismu a z jeho kanceláře vzešlo několik ministerských budov na pražských nábřežích. Jeho budovy byly inspirovány neoklasicismem ve výrazně monumentálním provedení. I budova Právnické fakulty byla navržena v tomto stylu, kdy jsou její fasády řešeny v přísné kombinaci režného cihlového zdiva s travertinovým obkladem. Jde o čtyřkřídlou stavbu s centrálním nádvořím, jehož celou plochu zabírá vložená hmota Auditoria maxima, dnešní Auly. Od počátku bylo počítáno s tím, že Auditorium maximum bude používáno nejen pro potřeby Právnické fakulty, ale celé univerzity, minimálně do vybudování nové budovy Rektorátu. Hlavní fasáda otočení k severu má trojdílné členění, kdy boční křídla bez oken jsou obložena cihlami a vstupní část travertinovým obkladem. Původně bylo bez oken i nejvyšší patro, kde byl umístěn plastický státní znak. 

Budova byla dokončena v roce 1934 a Masarykově univerzitě sloužila do roku 1939. Po uzavření českých vysokých škol nacisty, byla předána Gestapu, které si zde zřídilo svoji úřadovnu s výslechovými celami, kancelářemi a vězením. Gestapo také provedlo stavební úpravy, které se projevili nejen v interiéru, ale také v exteriéru budovy. Ve čtvrtém patře čelní fasády byla například probourána nová okna, která ale díky travertinovému obkladu původní fasádu nijak nenarušují. Nad hlavní vchod byla umístěna plastika říšské orlice se svastikou a na střechu byl umístěn nápis Deutschland siegt an allen Fronten für Europa (Německo vítězí na všech frontách Evropy). V interiérech byly odstraněny všechny památky na Československo a na Právnickou fakultu, byla tedy demontována veškerá výzdoba a jednotlivé místnosti byly rozděleny a přepatrovány pro potřeba kanceláří a pracovních místností. V suterénu byla zřízena kantýna a důstojnický bar, ve kterém byl bar pult vytvořen z předsednického pultu z Auditoria maxima a stěny byly obloženy makasarovými deskami z jídelny ve vile Tugendhat. Na to se po válce zapomnělo a obkladové desky byly znovuobjeveny až po roce 2000 a v roce 2011 vráceny na svoje původní místo ve vile Tugendhat. 

Po druhé světové válce byla budova ve zuboženém stavu vrácena Právnické fakultě, ale již v roce 1950 byla Právnická fakulta v Brně zrušena a budova byla předána Vojenské akademii Antonína Zápotockého, která ji vlastnila až do roku 1989. V roce 1990 byla opět vrácena Masarykově univerzitě a postupně rekonstruována pro potřeby Právnické fakulty. 

Ale teď se vraťme k budově samotné. Vstupuje se do ní mohutnými bronzovými dveřmi jako do nějakého antického chrámu. Ihned po vstupu návštěvníka upoutá elegantní řešení a dokonalé zpracování materiálů, které nás bude provázet po celé budově. Najdeme zde ušlechtilé kameny, jako je travertin, různé druhy mramorů, nebo detaily z bílého bronzu. Co je potřeba vyzdvihnout, je to, že prostor není téměř vůbec zaneřáděn vizuálním smogem, v podobě různých cedulek a upozornění, což je nešvar téměř všech veřejných budov.. 

Na vstupní prostor s vrátnicí navazuje rozlehlá vstupní hala zaklenutá valenou klenbou z luxfer, která přivádí přirozené světlo do prostoru. Sloupy a stěny jsou obloženy travertinem a před vstupem do auly dominuje prostoru dřevěná plastika Vladimíra Preclíka Zákoník. Po obou stranách jsou umístěna symetrická schodiště. 

Nejreprezentativněji je řešeno přízemí, kde byly podél dlouhých oběžných chodem umístěny reprezentační prostory fakulty. Dveře jsou z dýhovaného dřeva s kováním s bílého bronzu, ostění jsou z mramoru. Z mramoru jsou také falešné krby vybudované okolo radiátorů. Dnes zde sídlí děkanát. 

Trojramenné schodiště vedoucí po obou stranách vstupního vestibulu má zábradlí z bílého bronzu s vypracovanými detaily ve stylu art deco a doplněno je mramorovým obkladem. Okna na jednotlivých podlažích jsou zdobena jednoduchou geometrickou vitráží. Podesty ve vyšších patrech směrem do dvora jsou apsidově prohnuty. 

Největší a také nejreprezentativnějším prostorem Právnické fakulty je Auditorium maximum. Zabírá celou plochu vnitřního nádvoří a osvětleno je skleněným stropem, Je uspořádáno jako amfiteátr, který se snižuje směrem k podiu, na kterém stojí katedra. Na první pohled upoutají dva dominantní výzdobné prvky. Skleněné vitráže na stropě od Františka Kysely a obraz na čelní stěně od Antonína Procházky. Obě tato umělecká díla mají za sebou velmi pohnutý osud a nejednou jim hrozila úplná zkáza. 

František Kysela vytvořil vitráže na konci 20. let k výzdobě Československého pavilonu na výstavě v Kolíně nad Rýnem, kde tvořily svislou stěnu. Po skončení výstavy byly demontovány a uloženy. Kromě figurální výzdoby obsahují citáty například Jana Amose Komenského, Františka Palackého nebo T. G. Masaryka. Po postavení budovy Právnické fakulty byly vitráže druhotně použity k výzdobě stropu Auditoria maxima. Vzhledem k jejich námětu byly okamžitě po obsazení budovy Gestapem demontovány. Vrátili se zpět po druhé světové válce, ale v 50. letech opět odstraněny a uloženy v bednách v depozitáři na zámku v Jaroslavicích. Měli se vrátit na konci 80. let, ale na přímý zásah generálního tajemníka KSČ Gustáva Husáka se tak nestalo. Natrvalo byly zrestaurovány a znovu usazeny až v 90. letech. 

Po dokončení budovy byly vitráže jedinou výzdobou Auly, která tak působila velice stroze. Proto byla v roce 1937 na podnět děkana Lékařské fakulty a sběratele umění Prof. Otakara Teyschla zadána zakázka akademickému malíři Antonínu Procházkovi na zhotovení obrazu na čelní stěnu Auly. Procházka vytvořil obraz z námětem Prométheus přinášející oheň lidstvu. Obraz má úctyhodné rozměry 7,5 x 13 metrů. Po obsazení budovy Gestapem, měl být zlikvidován. Zaměstnanci fakulty jej ale stihli srolovat a ukrýt do sklepa pod hromadu uhlí, kde přečkal až do konce druhé světové války. Po jejím skončení jej bylo třeba zrestaurovat, což po smrti manžela provedla Linka Procházková. Obraz sice již zůstal na svém původním místě, ale od 50. let byl překryt rudým plátnem se srpem a kladivem. Veřejně se znovu objevil až v 90. letech, kdy byl znovu zrestaurován. 

V 90. letech byly do auly přidány také varhany a v posledních letech byla celá rekonstruována, takže se její vzhled maximálně přiblížil vzhledu ve 30. letech. Její stěny jsou obloženy dřevem  a opět jsou zde detaily z bílého bronzu, jako například mříže, kryjící topení. 

Procházka budovou Právnické fakulty pro mne byla velice příjemná, protože se jedná o skutečně krásnou stavbu, která v sobě nese důstojnost instituce která v ní sídlí a noblesu První republiky. Za zpřístupnění děkuji  panu Petru Kleinovi.