Zemský dům II. 

Žerotínovo náměstí 3 - 5, Ferdinand Hrach a Jan Utíkal 1907 - 1917
V roce 1867 byl v Brně, hlavním městě Markrabství moravského vybudován v rámci Okružní třídy nový Zemský dům, tehdy ještě bez pořadového čísla I. O tom, ale budu psát někdy příště. Protože však jako každému úřadu mu budova zanedlouho přestala stačit velikostně, bylo rozhodnuto, že musí být vybudován další, tentokrát Zemský dům, č. II. a na ten ještě později navázal Zemský dům III. Prostě administrativa bují a budovy nafouknout nelze.
Zemský dům II. na Žerotínově náměstí, dnes sídlo Jihomoravského kraje, patřila ve své době k nejkontroverznějším budovám nejen brněnské Okružní třídy, ale zřejmě celého Brněnského historismu. Byl nazýván "odstrašujícím příkladem", "obludou", nebo příkladem "degenerované architektury německého Brna". Proč vlastně? Celý dům se stavěl poměrně dlouho, mezi lety 1907 a 1917, dispoziční členění navrhl zemský vrchní stavitel Utíkal a fasádu a interiér profesor brněnské Německé techniky Hrach. Je pravda, že v době kdy se v architektuře prosazovala moderna zvolil Hrach velmi konzervativní přístup a budovu navrhl jako poněkud těžkopádného molocha, ve stylu rakouského neobaroka, jak bylo u státních staveb zvykem ale o několik let zpět. U hmotové skladby se inspiroval také Berlínským Reichstagem, o čemž svědčí centrální kopule a nárožní zvýšené pavilony. Aby se mu podařilo zachovat proporci u takto obrovské stavby, zatížil její spodní část mohutnou kamennou bosáží, která zabírá dokonce tři ! patra, což ještě zvýrazňuje pevnostní charakter celé stavby. Nad tímto mohutným soklem se zvedají dvě zdobná patra belle etage, s centrálním rizalitem ohraničeným po stranách vždy dvojicí kolosálních sloupů. Nad tím je přidáno ještě jedno jakoby střešní patro a to celé, jako jakýsi obrovský dort je korunováno kopulí na tamburu a nárožními pavilony. Směrem do náměstí je kopule ozdobena znakem Markrabství Moravského a po jejích stranách stojí alegorické sochy ve značně nadživotní velikosti. Nad hlavním vchodem, který je flankován dvěma kariatidami, sleduje vcházející "první moravský král" markomanský vůdce Marobud, oblíbená postava moravsko-německé historiografie.
Po vstupu do interiéru nás vstupní hala neupozorní, že vstupujeme do úplně jiného světa, je totiž zaklenuta těžkou klenbou, nesenou mramorovými sloupy a působí poměrně ponurým dojmem jak bychom předpokládali při pohledu zvenčí. Nicméně po průchodu vstupními dveřmi se dostáváme do schodišťové a komunikační haly, která naopak působí neuvěřitelně vzdušným dojmem, což je způsobeno jednak skleněným stropem, ale také velice subtilním secesním zábradlím, lemujícím ochozy, schodiště i spojovací lávky. V přízemí, které je bohužel zaplněno úředním vizuálním smogem, který dusí celý prostor návštěvníka hlídají čtyři kariatidy nesoucí nejnižší patro schodiště. Na zemi je položena velice dekorativní mozaiková dlažba, která se opakuje i v ostatních patrech. Na centrální halu navazují nekonečné chodby úředního paláce, ve kterém si návštěvním může občas připadat jako v nějakém Kafkově románu. Na hlavní schodišťovou halu navazuje ještě jedna menší, lichoběžníková, v příčném křídle do Veveří ulice. Rekonstrukce, provedená pro potřeby Krajského úřadu budovu očistila od pozdějších vestaveb a vrátila jí původní podobu a dá se o ní mluvit jako o vydařené, i když například původní špaletová okna ve fasádě byla nahrazena jednovrstvými, což je nešvar mnoha rekonstrukcí, i když zaplať pán Bůh že se nejedná o plast.