Kuks

V půvabném údolí Labe, nedaleko Jaroměře leží jedinečné místo barokního areálu hospitalu Kuks a zbytku lázní, které byly ve své době proslulejší než Karlovy Vary. A také místo které miluju. A i přes to, že se dnes jedná o pouhé torzo původní nádhery vyzařuje z něj neuvěřitelný genius loci. 

Celé to začalo v roce 1692 kdy majitel panství Choustníkovo Hradiště František Antonín Spork ve svahu nad údolím Labe nalezl pramen, který byl později prohlášen za léčivý. Rozhodl se v tomto romantickém místě vybudovat lázně pro potěchu a zábavu jeho přátel. František Antonín Spork byl synem generála Jana Sporka, který získal velký majetek během tureckých válek a za svoje zásluhy byl povýšen do hraběcího stavu a do erbu dostal useknutou turkovu hlavu. Vzhledem k tomu, že na šlechtickém diplomu rodiny Šporkovy ještě nezaschl ani inkoust, bylo velkým přáním Františka Antonína předvést celému světu, že on je ten pravý barokní kavalír. A jako prostředek si vybral svůj milovaný Kuks. 

Nejprve se budeme věnovat levému břehu Labe, straně, která byla věnována životu a všem jeho radovánkám. Zde byly do roku 1694 v blízkosti léčivého pramene vybudovány lázně, které František Antonín Spork dále doplňoval nejrůznějšími stavbami. Celý areál byl vybudován do roku 1710, kdy zde byl vybudován zámek pro majitele. Celý areál byl řešen přísně symetricky na několika uměle vytvořených terasách. Na břehu Labe stály domy pro ubytování lázeňských hostů. Mezi nimi se zvedalo dlouhé schodiště lemované vodní klaskádou. Voda vytékala ze dvou nádob, které drželi v rukou vodní božstva - Tritoni. Když voda stekla z kaskády, protekla fontánou umístěnou pod schodištěm. Ve fontáně stála socha Polyféma, která měla v zádech zabudovaný hrací strojek, který rozeznívala protékající voda. Při slavnostech prý v kaskádě teklo víno. Nad schodištěm stála zámecká budova, propojená kolonádami s ostatními lázeňskými domy. V přízemí zámku byla umístěna grotta s vyvěrajícím pramenem a několik vanových koupelen. Vedle zámku stála divadelní budova a ve svahu nad ním kaple svaté Anny. Součástí lázeňského areálu byl také hostinec U slunce. Bohužel z této barokní nádhery se do dnešních dnů nezachovalo téměř nic. A i přes to, že ve své době se jednalo o jedny z nejoblíbenějších lázní v Evropě, již za života Františka Antonína Sporka začaly pomalu upadat. Jejich konec znamenalo několik povodní na Labi, požár a nezájem Sporkových dědiců. Na konci 19. století zámek vyhořel a v roce 1901 byl zbořen. Takže dnes zde najdeme dva bývalé lázeňské domy na břehu Labe, kaskádové schodiště se sochami Tritonů, které ale nikam nevede, protože na místě zámku je pouze malá loučka s grottou a pramenem, nad kterou je umístěn erb rodu Sporku, původně z portálu zámku. 

Před hostince U slunce stojí dvě sochy. Socha obra Goliáše a Davida s prakem. Hisotrie sochy Goliáše je ale zajímavou ukázkou povahy Františka Antonína Sporka. On totiž rozhodně nebyl jednoduchou osobností. Rád si dělal legraci z lidí okolo sebe, rád vyvolával spory a celý život se například soudil se svými sousedy Jezuity z Žírče. Což ho mimo jiné stálo i téměř celou jeho knihovnu, která byla Jezuity zabavena jako závadná. Ale zpět ke Goliáši. Socha od Matyáše Bernarda Brauna byla původně vytvořena jako zpodobnění Herkomana, jakéhosi falešného právníka a patrona všech úskočných právníků. Ve své době velmi populární postava. Na základě stížností, musela být ale tato karikaturní postava změněna a stal se z ní Goliáš, ke kterému byl dodatečně přidělán jeho protějšek David. 

Od lázní přes Labe vedl původně dřevěný most s pohyblivými postavami Harlekýnů. Za mostem bylo na louce umístěno rejdiště, které bylo lemováno postavami trpaslíků, a dvěma obelisky, které jsou dnes umístěny v zahradě Hospitalu. Z postav trpaslíků se dodnes po několika povodních zachovala pouze torza. Nekteří z nich jsou snad umístěni v zahradě zámku Nové město nad Metují. Za rejdištěm byl Letohrádek a Holubník a vlevo od nich na kraji údolí stál Dům filozofů, kde byla lázeňským hostům k dispozici rozsáhlá knihovna. Z těchto staveb se do současnosti také nic nezachovalo, ale svědčí o vysokém standardu lázeňských služeb. 

František Antonín Spork ale nemyslel jen na radovánky těla. Již za svého života založil nadaci, ze které mělo být placeno dožití válečných veteránů a starých mužů z panství Choustníkovo Hradiště. Ve své době se jednalo o největší projekt svého druhu. Pro potřeby této nadace byl na protějším pravém břehu Labe vybudován areál Hospitalu s kostelem Nejsvětější Trojice. Projektem celého areálu byl pověřen italský archiotekt Giovanny Battista Alliprandi a k sochařské výzdobě byl přizván přední autor barokní plastiky Matyáš Bernard Braun. Alliprandi navrhl symetrickou stavbu, jejímž středem je hospitální kostel od kterého se na obě strany rozbíhají dvě křídla, později doplněná o stavby okolo obdélného nádvoří. Pod kostelem byla vybudována rozsáhlá rodinná hrobka rodu Sporků. Na terasách před hospitálními křídli stojí Braunovy alegorické sochy ctností a neřestí. Na terase před kostelem jsou to alegorie Blahoslavenství. Kostel byl vybudován roku 1707 a sochařská výzdoba vznikla v letech 1712 - 1731. V roce 1743 tedy pět let po smrti Františka Antonína Sporka byli do Hospitalu uvedeni Milosrdní bratři, kterí se zde starali o staré a nemocné muže. Nadace byla na základě Sporkova odkazu financována i jeho potomky a Hospital zde byl provozován až do roku 1938, kdy byli Milosrdní bratři po záboru Sudet vyhnáni. Součástí Hospitalu byla i lékárna U granátového jablka, která sloužila nejen Milosrdným bratřím, ale i vesnicím v okolí. Byla provozována až do roku 1945. 

Dominantou celého areálu je bezesporu kostel Nejsvětější trojice, Jeho elegantně zvlněná fasáda obložená pískovcem upoutá na první pohled. Jeho průčelí je zdobeno několika sochami. Na vrcholu štítu stojí alegorie Víry, pod ní jsou na volutách umístěny alegorie Naděje a Lásky. Nad vchodem do kostela je sousoší Zvěstování Panny Marie. Nad oknem je umístěn velký rodový erb Sporků

Na terase před kostelem stojí alegorická socha Náboženství a po jejím obvodu alegorie Blahoslavenství. Náboženství je zobrazeno jako ženská okřídlená postava v jedné ruce držící kříž a v druhé knihu s písmeny alfa a omega. Jednou nohou stojí na zemském globu a pod druhou nohou se jí svíjí kostlivec. 

Na terase před hospitálními křídli jsou umístěny alegorické sochy ctností a neřestí. V pravo neřesti a v levo ctnosti. Ctnosti jsou uveden andělem blažené smrti a neřesti andělem žalostné smrti. 

Sochy na levo zobrazují následující ctnosti. Víra, naděje, láska,  trpělivost, píle, cudnost, střídmost, modrost, statečnost, spravedlnost, upřímnost, stědrost. 

Sochy na pravo zobrazují následující neřesti. Hněv, lenost, pýcha, obžerství, závist, lstivost, zoufalství, lehkomyslnost, pomluva, smilstvo, lakomství. Neřestí je o jednu méně, než ctností. V souboru chybí nedochovaná alegorie podvodu, která byla v roce 1883 nahrazena sochou Bernarda Seeliga. 

Když si představíme, že všechny sochy před Hospitalem byly původně polychromované, muselo se jednat o neuvěřitelné divadlo. Od poloviny 80. let 20. století byly sochy postupně nahrazovány kopiemi, které dnes před Hospitalem stojí. Originály jsou umístěny v lapidáriu, které je v bývalém nemocničním sále, Hospitalu. 

Hospital byl koncipován jako společné bydlení, ve kterém almužníci bydleli v malých pokojících po dvou až třech. Stravovali se společně v refektáři a k dispozici měli k duchovnímu rozjímání ústavní kapli a kostel. Každý den v devět ráno museli sestoupit dolů do hrobky a zde se modlit za spásu duše svého dobrodince. 

V prvním patře hospitalu směrem do dvora vede po celé šířce chodba, odkud se vstupuje do kostela, nebo do lékárna. Zajímavostí je ale nástěnná výzdoba. Na stěnách chodby je namalován cyklus tak zvaného Tance smrti. Na jednotlivých obrazech je znázorněna smrt, jak si odvádí někoho z lidí. Jednou je to chudák, podruhé šlechtic, král nebo papež. Symbolikou celého cyklu je, že před smrtí jsou si všichni rovni. Nástěnné malby byli v minulosti po jedné z epidemií cholery zabíleny vápnem z důvodu dezinfekce. Obnoveny byly až při poslední reklonstrukci v letech 2013 - 2015. 

Almužníci měli celodenně k dispozici domácí kapli do které se vstupuje z chodby a kaple navazuje v zadní části na kostel Nejsvětější trojice. Na oltářní stěně je pověšen krucifix na jehož pozadí je namalován pohled na Jeruzalém. V bočních výklencích je svatý Jeroným a svatá Maří Magdaléna. V kapli jsou vystaveny také pozdněbarokní prospektové Jesličky. 

Kostel nejsvětější trojice je oválná centrála s bočními kaplemy. Obrazy na oltářích pocházejí mimo jiné z dílny Petra Brandla, který byl častým hostem Františka Antonína Sporka. Z kostela se dá vstoupit do kaple, zakristie, ale také do hrobky. Dveře do hrobky jsou zdobeny malbou Memento Mori, kostlivce srážejícím věci pomíjivé. 

Na kostel navazuje zakristie s původním barokním mobiliářem. 

Jedním z nejkrásnějších prostorů Hospitalu je bezesporu barokní lékázna U granátového jablka. Lékárny byly běžnou součástí konventů Milosrdných bratří, protože jako špitální řád využívali lékárny pro léčení svých chovanců. Kukská lékárna nesloužila ale pouze pro potřeby Hospitalu. Mohli si do ní pro léky docházet i lidé z Kuksu a okolí. Lékárna je vybavena původním barokním mobiliářem, ve kterém jsou uloženy dřevěné, skleněné a keramické stojatky na uchovávání léků. Na lékárnické táře stojí kovaná granátová jabloň sloužící k zavěšení lékárnických vah. Na táře a na podlaze stojí také lékárnické hmoždíře. V barokních lékárnách se uchovávali jako léčiva nejrůznějšího původu. Mnohdy dost bizarních. Jako například, račí oči, prášek z mumie, nebio roh jednorožce. Hlava jednorožce je umístěna nade dveřmi lékárny. Ve skutečnosti se ale jedná o zub kytovce Narvala. Na stropě lékárny je barokní freska, s námětem Caritas - křesťanské lásky, kde je Ježíš Kristus zobrazen jako lékárník. Lékárna fungovala až do roku 1945. 

František Antonín Spork nechal pod kostelem Nejsvětější Trojice vybudovat také rozlehlou hrobku pro sebe a své potomky. Do hrobky vedou dva vstupy, jeden z kostela a jeden z terasy pod kostelem. Říká se, že v hrobce hořelo věčné světlo, které ze své ložnice v zámku viděl František Antonín a takto si připomínal každodenně Memento Mori - Pamatuj na smrt. Toto heslo bylo pro barokního člověka velmi důležité František Antonín si jej připomínal mimo jiné i tím, že měl v ložnici vedle postele lebku svojí matky. Na oltáři v hrobce je umístěn nádherný krucifix od Matyáše Bernarda Brauna. 

Sweerts - Sporkové žili v Kuksu až do roku 1945. Poslední příslušnice rodu Katharina byla za druhé světové války členkou NSDAP a v květnu 1945 spáchala sebevraždu skokem pod vlak. 

Braunův Betlém

Nedaleko od Kuksu se nachází ještě jedno krásné místo. Dnes se mu říká Braunův Betlém, ale celý areál nechal vybudovat jako kratochvíli pro lázeňské hosty také František Antonín. Dnes zde najdeme pouze torzo původní nádhery. Sochy vytesané přímo do rostlých skal, poustevníci, svatí, scéna Narození Páně. To vše bylo doplněné ještě poustevnami upravenými zahradami a vodotrisky. Žil tu také poustevník který podával občerstvení příchozím, mimochodem byl to zaměstnanec hraběte Sporka. Všechny scény byly barevně polychromovány a vypadali jako živé. Někdo říká, že to byl Sporkův Dysneyland, ale muselo to být neuvěřitelně působivé. Dnes je většina soch poškozených bez hlav, prošla tudy armáda, těžil se tu kámen, ale i tak se jedná o magické místo. Na okraji Nového lesa, jak se tehdy místo jmenovalo stála socha nejprve Malého posléze Velkého křesťanského bojovníka, který svým mečem hrozil Jezuitům v Žírči. Tato socha byla viditelná z oken jejich žírečské rezidence. Dnes jsou obě sochy v areálu Hospitalu. 

Areál Hospitalu byl v letech 2013 - 2015 rekonstruován nákladen půl miliardy korun z prostředků Evropské unie. Je to kouzelné místo s bilinkovou zahradou, klidem vhodným k rozjímání. Já tam letos strávil tři dny a doporučuji Vám to samé. Večer si sedněte na kaskádové schodiště a jen se kochejte. je to nádherný barokní sen, jednoho zajímavého člověka.