Krematorium Brno

Jihlavská 1, Brno

Krematorium není asi zrovna místo, kde by chtěl člověk trávit čas. Ale to brněnské je tak krásné že bych do něj mohl chodit každý den. 

Až do rozpadu Rakousko - Uherska nebyl ze zákona povolen pohřeb žehem. Nicméně již na počátku 20. století vznikají jak v Rakousku, tak Německu různé organizace a spolky volající po této možnosti. Tak i v Brně vznikla v roce 1911 pobočka vídeňského spolku Die Flamme. Ke změně dochází až po vzniku Československa, kdy je v roce 1919 uzákoněna možnost pohřbu žehem jako nový demokraticko občanský způsob pohřbívání. Před architekty tedy stála nová výzva, v podobě budování zcela nového typu staveb - krematorií. Velmi známé je například to pardubické od Pavla Janáka, postavené v letech 1921 - 1923 ve stylu rondokubismu. Tato zdobná architektura byla ale v následujících letech, hlavně funkcionalisty zavržena a tak největší množství krematorií postavených v období První republiky je právě ve funkcionalistickém stylu, v mnoha případech více, či méně inspirovaném klasickou architekturou. 

V roce 1925 vypsal brněnský magistrát vyzvanou soutěž, ve které oslovil architekty Antonína Blažka, Pavla Janáka, Vladimíra Škáru a Ernsta Wiesnera, aby vytvořili návrh nového brněnského krematoria. Jako staveniště bylo vybráno místo v horní části Ústředního hřbitova. Po té, co byly odevzdány soutěžní návrhy, oslovil komisi variantní Wiesnerův návrh, který umisťoval novou stavbu do jiného, než vybraného místa a to do vyšší polohy, blíže k Jihlavské ulici. Wiesner spolu s Janákem, byli tedy vyzvání k dopracování svých návrhů a z těchto dvou následně komise jednoznačně vybrala návrh Wiesnerův, přes to že byl výrazně dražší. 

Při navrhování krematoria se Wiesner snažil navrhnout jakousi absolutní architekturu. Sice civilní, ale současně sakrální objekt, který bude odpovídat, novým demokratickým poměrům. Samotná budova se skládá s několika kubusů vrstvených na sebe a umístěných na vysoké terase. Celá stavba je završena jakousi korunou v podobě obelisků seskupených okolo nejvyššího bílého kvádru. Wiesner při stavbě použil všechny své oblíbené materiály, které najdeme na většině jeho staveb. Jedná se o červenou pálenou cihlu, bílý travertin a narůžovělý riolit. To vše doplněné detaily z ušlechtilých mramorů, nebo mosazi. 

Jak již bylo řečeno, celá stavba je umístěna na vyvýšeném místě, ke kterému stoupá dlouhé schodiště, přerušené několika terasami. Již u této cesty můžeme vidět inspiraci ve starověké architektuře a schodištích stoupajících k chrámu. Celý prostor je řešen přísně symetricky. Na první travnaté terase jsou osazeny dvě smuteční vrby, lemující z obou stran schodiště. Následuje velká dlážděná podesta v podobě jakéhosi piazetty a z ní se zvedá poslední část schodiště, které je již užší, lemované zídkami, směrující smuteční hosty přímo, k hlavnímu vchodu. Samotná stavba je členěna na základový kvádr obložený režným cihlovým zdivem, na kterém leží druhý, menší kvádr bíle omítnutý, lemovaný již zmíněnými obelisky, obloženými travertinem. Tyto štíhlé špičaté sloupy, mají symbolizovat pozůstalé seskupené okolo rakve. Úplný vrchol zakončuje valba skleněné střechy, která pouští denní světlo do samotné obřadní místnosti a dochází tak k jejímu propojení s nebem. Tato nebeská vertikála, měla být původně ještě zdůrazněna vysokým komínem, který ale nakonec nebyl realizován, protože do krematoria byly místo původně plánovaných pecí na koks, umístěny modernější plynové. Čelní, hladká fasáda je prolomena pouze třemi otvory. Vstupním riolitovým portálem a po stranách malými kulatými okénky. 

Nejvyšší terasa po stranách budovy krematoria je pojednána jako travnatá plocha, zahrada,  lemovaná symetricky z obou stran kolonádami, ve kterých jsou umístěna kolumbária. Strop kolonád je tvořen elegantní oblou, betonovou skořepinou. Do pravé zahrady kolumbária je také situován vstup, kterým pozůstalý opouštějí obřadní síň, což umožňuje efektivní časové využití budovy, kdy jedním vstupem se vchází a jiným se odchází. 

Po vstupu hlavním portálem se pozůstalí ocitnou v předsálí, kde čekají na obřad. Odsud se dá vejít do salonku pro pozůstalé a nebo do místnosti určené k vystaví rakve. Samotné předsálí je řešeno velmi střízlivě, ale s použitím velmi elegantního detailu. Na stropě visí lustry v podobě antických mís, zavěšených na mosazných kruzích. Tento typ lustru najdeme i v jiné Wiesnerovi realizaci, ve vile Stiassny. Další světla jsou na stěnách v podobě mosazných svícnů. Okolo stěn jsou lavice na travertinových nohách. Příchozí jsou přirozeně směrováni do dvoukřídlích dveří, vedoucích do samotné obřadní síně. 

Při vstupu do obřadní síně, návštěvníka možná zaskočí všudypřítomné denní světlo, které prostoru dodává až astrální dojem. Wiesner totiž místo posledního rozloučení pojal, jako uzavřený dvůr se skleněným stropem, jakoby otevřeným do nebe. Podle původního plánu, měly být stěny členěny zřejmě kamenným obkladem do obdélných polí. Tento motiv opět najdeme u jiné Wiesnerovy stavby a to v interiérech České banky Union, dnes sídlo Českého rozhlasu. Zde ale nakonec tento detail nebyl realizován. Podlaha je pokryta keramickou dlažbou bílé a cihlově červené barvy, v geometrickém ornamentu. Nejdůležitějším místem celého prostoru je katafalk. Ten je vyroben z černého mramoru s jemným detailem. Po obou stranách je lemován mosaznými víceramennými kandelábry. Rakev je během obřadu umístěna na katafalku na jakémsi rozhraní mezi světem živých a mrtvých, který je tvořen bránou, lemovanou zeleným mramorem cipollino. Samotný prostor brány je vytvořen z prosvětlených onyxových desek, a po skončení obřadu rakev zajíždí a brána se uzavírá. V průsvitném prostoru kam již není přímo vidět, můžou pozůstalí tušit žároviště s očistným ohněm. 

Nad katafalkem v prvním patře je tribuna pro hudebníky, kteří jsou ale ukrytí za kovanou mříží. Hudba tedy symbolicky sestupuje jako by z nebe, aniž by interpret byl viditelný. 

Zázemí, na té "druhé" neviděné straně je samozřejmě řešeno čistě technicistně. Ale i zde najdeme krásný detail v podobě betonového, až skulpturálně pojatého schodiště, vedoucícho na kůr pro hudebníky. 

Celý areál krematoria, působí velmi elegantním a jednoduchým dojmem, který umocňuje slavnostnost celého prostoru. To vše v kombinaci s propracovaným detailem, typickým pro všechny Wiesnerovy stavby. 

Na závěr bych rád poděkoval Pohřební a hřbitovní službě města Brna, která je správcem krematoria za zpřístupnění.