Kostel svatého Josefa v Senetářově

Kostel svatého Josefa v Senetářově je zjevením a zázrakem současně v různých významech těchto slov. )Samozřejmě primárně se jedná o duchovní prostor pro setkávání s Bohem, ale také je to jedinečná stavba, která vznikla v podivné době, jako jeden z mála svatostánků postavených mezi lety 1948 - 1989. Na svou dobu se jedná o velmi vyspělou architekturu, která nemá v našich krají příliš podobných. Nekdy se mu říká moravské Ronchamp pro jeho inspiraci známou kaplí postavenou podle La Corbusierova návrhu. Jedná se také o takzvaný gezamtkunswerk, tedy ucelené umelecké dílo, stavba, která včetně vnitřního vybavení vznikla podle návrhu jednoho autora v tomto případě Ludvíka Kolka. Kostel svatého Josefa je také důvod, proč do malé vesnice na okraji Moravského krasu již od počátku 70. let 20. století zajíždějí výpravy milovníků moderní architektury. 

Celý příběh, ale začal již za druhé světové války. Tehdy bylo rozhodnuto, že v této oblasti vznikne vojenský prostor pro potřeby Wehrmachtu a obyvatelé místních obcí se museli vystěhovat. Občané Senetářova si tehdy dali slib, že pokud se do svojí obce vrátí, postaví v ní nový kostel. Do té doby zde byla  jen malá kaple zasvecená svatému Josefovi, z poloviny 19. století. A jak bylo slíbeno tak se také stalo. Po skončení Války a návratu, začali Senetářovští okamžitě sbírat peníze na postavení nového kostela. Jdenže za nedlouho po válce přišel rok 1948 s ním komunistický puč a 50. léta, což rozhodně nebyla doba nakloněná stavbě svatostánků. Peníze které byly vybrány, v roce 1953 znehodnotila mněnová reforma a zbytek se ztratil neznámo kde. Teprve v 60. letech v době politického tání se se jedovnický farář, pod kterého Senetářov farně spadal, P. František Vavříček rozhodl celou akci dotáhnout do konce. Na konci 60. let se mu podařilo zdárně dílo protlačit schvalovacími procesy a i přes mnohé ústupky zajistil povolení stavby. Podmínkou ale bylo, že nový kostel musí vzniknout čistě ze sbírek a postaven musel být svépomocí, s jakoukoli podporou shora se počítat nedalo. Peníze se tedy sháněly ve farnosti, v diecézi, po celé Moravě, Čechách a přicházeli dary i ze zahraničí. Podobně to bylo i s materiálem. Kdo si tu dobu pamatuje určitě si vzpomene jaký problém bylo sehnat cokololi na stavbu. Nota bene na stavbu kostela. Zajímavé je, že do práce se zapojili opravdu všichni, bez ohledu na víru nebo vyznání a velkým pomocníkem bylo například i místní JZD. P. Vavříček byl neporazitelný, až byl nakonec v roce 1969 položen základní kámen. A teď pozor, do dvou let, ano skutečně, do dvou let byl kostel postaven a čekalo ho slavnostní vysvěcení a otevření. Jenže to už se psal rok 1971, byl počátek normalizace a soudruzi najednou z hrůzou zjistili, že jim přímo pod okny vyrostl kostel, aniž by si toho někdo nějak více všiml. I když kostel stál, nebylo ještě vyhráno, hrozilo mu například, že bude znovu zbourán, nebo, že bude změněn na kulturní dům. To se našteští nestalo. Komunistům se ale podařilo zakázat jeho vysvěcení brněnským biskupem (vysvěcen byl až v roce 1991)  a slavnostní mše měla být provedena v tichosti a bez většího povyku. Slavný den připadl na 11. července 1971. V ten den byly, ale všechny přístupové cesty k Senetářovu obsazeny Veřejnou bezpečností a po okolí se začali potulovat příslušníci StB, kteří měli zamezit příjezdu poutníků do obce. Věřící se ale nedali odradit a přicházerli pěšky přes lesy a rozhodně si nechtěli nechat tento slavnostní okamžik ujít. Nakonec do Senetářova přišlo asi 10 000 věřících a byly odslouženy celkem tři slavnostní mše, které konselebrovali například kněží pocházející ze Senetářova. Zpráva, že někde na Moravě byl postaven a otevřen nový kostel, ještě ke všemu vyjímečných architšektonických kvalit, se samozřejmě rychle roznesla a do Senetářova začali proudit davy poutníků a obdivovatelů moderní architektury. To pochopitelně nemohl tehdejší režim nechat jen tak. Takže bylo nařízeno, že kostel musí zůstat zavřený a otevírat se směl pouze na bohoslužby jednou za čtrnáct dní v neděli. Těm kteří jej tedy přišli obdivovat musell stačit pohled zvenčí, nebo přes zavřené dveře. Tak to bylo až do pádu komunismu. V průběhu 80. let byla ještě dokončena vnitřní výzdoba, takže kostel dostal svoji finální podobu. Svatostánek v Senetářově není nijak rozlehlý, dokonce se o něm někdy píše jako o kapli, ale rozhodně je velký svou symbolikou a architekturou. 

Kostel svatého Josefa stojí téměř ve středu obce na mírném návrší, nad rybníkem. Půdorisně je postaven ve tvaru mírně nepravidelného obdélníku a co rozhodně upoutá na první pohled je jeho střecha. Střecha postavená jako železobetonová předepjatá skořepina, ve tvaru lodní plachty, zvedající se směrem k zadní části kostela. Ludvík Kolek zde navrhl velmi odvážné řešení, které se podařilo realizovat i přes to, že on sám neměl se stavbami v té době žádné zkušenosti, vzděláním totiž nebyl stavař, ale výtvarník. 

Nad rybníčkem, ve kterém se kostel zrcadlí se zvedá zelená mez, na které je umístěna barokní socha svatého Josefa z původní kaple a na mez navazuje široké schodiště stoupající ke vstupním dveřím. Čelní fasáda je rozdělena do tří celků. Centrální prosklená část se vstupy, rozdělenými na pět otvorů. Z leva je zaoblená stěna se sedmi vsazenými vitrážovými okny a v pravo vystupuje do popředí presbytář křestní kaple. V zadní části kostela potom za bohoslužebným prostorem najdeme zákristii, společenskou místnost a technické zázemí. Vše opět rozdělené prosklenými plochami. Na zadní straně "plachty" střechy jsou umístěny dva zvony. Vysoko nad střechu se zvedá jednoduchý kříž. 

Interiér kostela je přirozene rozdělěn na tři lodě, z nichž ta středová je nejvyšší a do interiérů pouští světlo bazilikálními okny které jsou vyplněny vitrážemi v příhradové konstrukci stropu. I v interiéru je na stropě hlavní lodě přiznán pohledový beton střešní skořepiny. Podhledy bočních lodí jsou provedeny v břizolitové omítce. 

Senetářovský kostel je zajímavý také tím, že se jedná o jeden z prvních, jehož interiér byl vytvořen podle tehdy nových usnesení II. Vatikánského koncilu. Jeho liturgický prostor je tedy členěn oltářním stolem otočeným čelem k lidu , vpravo od něj ambon, a vlevo svatostránek. 

Každého kdo vejde do kostela na první pohled upoutá hlavní oltář, také dílo Ludvíka Kolka. Oltářní stěna je obložena štípaným mramorem a na ní je zavěšen triptich oltářního obrazu. Zajímavé je, že oltářní obraz není věnován patronovi kostela, ale jeho námětem je Nejsvětější Trojice. Levé plátno zobrazuje Dílo Boha Otce - stvoření. Na počátku chaos, ze kterého vzniká země a vše je ukončeno postavou muže a ženy. Centrální obraz, Dílo Božího Syna - vykoupení, je manalováno jako stylizovaný kříž, který je ale současně prostřenou tabulí, k Poslední večeři, v jejímž čele sedí Kristus, po stranách dvanáct apoštolů a proti Kristovi, jeho zrádce Jidáš. Na třetím obraze je zobrazeno Dílo Ducha Svatého - posvěcení. Boží láska zde vítězí nad hříchem a věřící člověk tuto lásku šíří dál. Jelikož toto dílo ale není ještě skončeno je obraz o něco menší a narušuje tak simetrii kříže. Jednotlivé obrazy jsou propojeny tepanými bronzovými paprsky, do kterých jsou vloženy skleněné modré kameny. 

Oltářní stůl je vytvořen z umělého kamene modrozelené barvy a jeho čelní strana je opět zdobena bronzovými paprsky. 

Na oltářní stěně vpravo od oltáře jsou do stěny umístěny dvě vitrážová okna, jedno s námětem Zánik světa ohnem a druhé Obnovení všeho. 

Vpravo od oltářního stolu jsou sedes pro ministranty a za nimi varhany z roku 1991 složené z 1026 píšťal.

Svatostánek je umísten vlevo od oltáře, jako samostatně stojící tabernákl. Na jeho bronzových dvířkách jsou zobrazeny symboly svatého příjímání, rozlomený chléb a klasy. Zajímavé je, že umístění svatostánku je viditelné i z vnějšku kostela, na jehož střeše, je v tomto místě tepaná monstance, v jejímž středu svítí věčné světlo. 

Socha patrona kostela svatého Josefa je umístěna na pravé straně, na pilíři nad ambonem. Mimochodem ambon má tvar číslice 71, což je rok dokončení stavby. Svatý Josef, je zde zobrazen v bronzovém reliéfu, jako neurčitá postava s paprsky vystupujícími okolo jeho těla. Je tak znázorněn ve své nebeské podstatě. V levé ruce má tesařskou sekeru a pravou má zdviženou ve výši malého chlapce. Pod ní je zeměkoule s paprsky jako symbol Ježíše Krista. 

Zřejmě nejvýznamějším uměleckým dílem v kostele je čtrnáct obrazů Křížové cesty od Mikuláše Medka. Zajímavé je, že jednotlivé obrazy o rozměrech 120 x 75 cm tvoří jednolitou řadu a nejsou jak běžně bývá, rozvěšeny po kostele. Obrazy jsou malovány kombinací emailu a oleje na plátně a jedná se o poslední dílo autora, vytvořené tesně před jeho smrtí. Dominantními barvami je červená, modrá a černá barva. Zajímavé také je, že několik let před senetářovským cyklem vytvořil Medek i obraz pro hlavní oltář v kostele v Jedovnicích. 

Horní osvětlení vstupuje do kostela zkrz příhradovou nosníkovou konstrukci,která je vyplněna vitrážemi, jejichž námětem je Stvoření světla a ohně. Najdeme tu zobrazena různá kosmická tělesa, mezi kterými proudí světelné paprsky. 

Jako nejmladší ale současně "nejstarší" umělecké dílo byla do kostela v osmdesátých letech přidána kopie gotické Madony pocházející okolo roku 1300 ze slovenských Ruskinoviec. Jejím autorem je malíř a restaurátor František Sysel.

Vpravo hned vedle vchodu je umístěna malá křestní kaple. Tento drobný válcový prostor má neuvěřitelně duchovní atmosféru. Je to dané tím, že celá je osvětlena rozptýleným světlem, přicházejícím ze stropního okulu. Dalším zdrojem světla jsou pouze tři vitráže jejichž námětem je citát z Písma " Tři jsou, kdo vydávají svědectví: Duch, krev a voda a tři jsou zajedno" (1J5, 7 - 8)

Vlevo od vchodu je stěna doplněna ještě sedmi vitrážovými okny zobrazujícími sedm svátostí. 

Navštívit senetářovský kostel je opravdu zážitek a nejen pro milovníka moderní architektury. Jo to opravdu duchovní místo, kde na Vás dýchne pokora a Bůh, který je zde světlem. Zajímavé je, že většina staveb postavených v sedmdesátých a osmdesátých letech doplácí na nekvalitu provedení. Obklady odpadávají, střechou teče. To tady ale vůbec neplatí, je vidět, že kostel byl postavený s fortelem a poctivě. A Senetářovští jsou na něj také právem hrdí, což se například projevuje i ve velmi citlivých rekonstrukčních pracích. Původní sklenené výplně v ocelových rámech použité na začátku sedmdesátých let byly stejné jako u každé tehdejší samoobsluhy. Když ale dožily, a musely být asi před dvanácti lety vyměněny, byla této rekonstrukci věnována zvláčtní péče. Nové výplně vypadají jako původní, takže žádný plast, žádné masivní hliníkové profily, ale krásné subtilní ocelové rámy, doplněné hliníkovými lištami. Toto zvlášť zaujme milovníky architektury 4889. 

Na závěr bych chtěl moc poděkovat panu Petru Zouharovy za velmi vstřícné zpřístupnění kostela a také za informace, které jsem čerpal z jeho publikace o kostele svatého Josefa v Senetářově.