Kapucínský klášter s kostelem Nalezení Svatého kříže

Kapucínské náměstí 

Řád kapucínů, celým názvem Řád menších bratří kapucínů, lat. Ordo Fratrum Minorum Capucinorum, patří do rodiny františkánských řádů, jehož zakladatelem byl svatý František z Assisi. Kapucíni se oddělili v roce 1525 pod vedením Mattea z Bascia, aby se navrátili k původní Františkově řeholi, zvláště s důrazem na chudobu. Jejich název kapucíni je odvozen od italského cappuccio a původně se jednalo o posměšný název vztahující se k řádovému oděvu a znamenal, ti s tou kapucí. Řádový oděv kapucínů má dnes hnědou barvu, sutana sahá až na kotníky a v pase je převázána provazovým cingulem se třemi uzly. Ty symbolizují tři sliby, které kapucíni skládají při vstupu do řádu. Chudobu, čistotu a poslušnost. Na cingulu je zavěšen velký růženec. Okolo krku, jim na záda padá dlouhá, špičatá kapuce. Na nohou většinou kapucíni nosí sandály. Přesto že kapucíni patří mezi tak zvané žebravé řády, jejich obliba po založení velmi rychle stoupala a jednotliví příslušníci řádu působili i na evropských dvorech, kde zastávali funkci kazatelů a zpovědníků. Nakonec i okřídlené rčení o tom, že je někdo šedá eminence se vztahuje k tomuto řádu. Na dvoře francouzského krále Ludvíka XIII. žil kapucín Joseph Francouise Leclerc de Tremblay přítel kardinála Richelieu, který z pozadí řídil politická rozhodnutí panovníka. A podle barvy jeho hábitu se mu začalo říkat šedá eminence. 

Vraťme se ale k nám do Čech a k působení kapucínů na našem území. Ti první sem přišli na přelomu let 1599 a 1600 přes Alpy z Itálie pod vedení svatého Vavřince z Brindisi na pozvání pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé a Lipé. První klášter si založili na Hradčanech na dnešním Loretánském náměstí u kostela Panny Marie Andělské. Tento nejstarší kapucínský klášter v Čechách stojí dodnes a tvoří jeden celek společně s poutním areálem pražské Lorety. Z Prahy se následně kapucíni rozešli do celých Čech a na Moravu a založili kláštery například v Brně, Olomouci, na Novém městě v Praze, Opočně, nebo Sušici. Zde působili jako skvělí kazatelé a zpovědníci a vykonávali duchovní službu v nemocnicích, na hřbitovech nebo ve věznicích. Obecně se, vzhledem k velkému důrazu na vlastní chudobu, věnovali těm nejchudším. 

Do Brna přišli kapucíni v roce 1604 na pozvání olomouckého biskupa Františka kardinála z Dietrichsteina a zemského hejtmana Ladislava Berky z Dubé. Svůj první klášter s kostelem svatého Františka  si postavili v roce 1606 na východním předměstí, před hradbami u Měnínské brány. Tento klášter ale existoval pouze do roku 1645, kdy musel být před hrozícím švédským obléháním zbořen. Kapucíni našli svůj úkryt v městských hradbách a to přímo na radnici a jako duchovní stánek dostali kostel svatého Mikuláše na dnešním Náměstí Svobody. Rychle ale začali hledat nové místo svého působení, až jej nakonec našli na Uhelném trhu, dnešním Kapucínském náměstí, v blízkosti městské hradby. Jako staveniště jim posloužilo místo po domě hraběte Magnise, který jim byl věnován spolu se dvěma městskými domy. Vzhledem k tomu, že ale nový klášter přiléhal přímo k městské hradbě, uzavřeli kapucíni s městem smlouvu, podle které museli umožnit klášterem průchod v případě vojenského nebezpečí. 

Jako první byl na místě Magnisovského domu v letech 1650 - 1656 postaven klášterní kostel Nalezení Svatého kříže. Pravděpodobně podle návrhu Brněnského stavitele Ondřeje Erny, za přispění řádových architektů. Kostel je postaven jako velmi jednoduchá stavba, přesně podle kapucínských regulí. Do náměstí se otáčí hlavní fasádou, která je shodná u všech kapucínských kostelů na světě, protože napodobuje kostelík v Porciunkule, který se svými bratry postavil svatý František z Assisi. Průčelí je tedy čtvercové s vysokým štítem, prolomené jednoduchým portálem a třemi okny. Mezi okny byla původně freska s námětem Nalezení Svatého kříže, která ale byla pro svoji zchátralost v 50, letech 20. století nahrazena mozaikou s námětem Svatý František káže ptákům. Ke kostelu se stoupá po schodišti na terasu, která je zdobena sochami od Jana Adama Nessmanna znázorňujícími světce vzešlé z kapucínského řádu. 

Ve shodě s exteriérem je i interiér, řešen velmi jednoduše. Jedná se o jednolodní neorientovanou stavbu, zaklenutou valenou klenbou s výsečemi. Na levé straně jsou k hlavní lodi připojené dvě boční kaple. Nad hlavním vchodem je varhaní kruchta s varhanami z počátku 20. století. Interiér má jen velmi skromnou výzdobu. 

Dominantou celého prostoru je bezesporu hlavní oltář s obrazem Nalezení Svatého kříže od vídeňského dvorního malíře Joachima von Sandrardt. Jak se toto prvotřídní malířské dílo dostalo do brněnského kláštera není zcela jasné, protože kapucíni by si jej jistě neobjednali a ani by na něj neměli peníze. Obraz byl pravděpodobně zhotoven na přání císařovny Eleonory de Gonzaga a následně po zmenšení (doloženo restaurátorským průzkumem) se dostal do kapucínského kostela v Brně. Na obraze můžeme vidět scénu, na níž císařovna Helena (matka Konstantina Velikého) stojí na Golgotě nad právě nalezeným křížem. V pozadí jsou trosky Venušina chrámu a okolo ní je shromážděno několik vojáků, obyčejných lidí a stojí tu také arcibiskup Makarios. Aby se prokázalo, že nalezený kříž skutečně patřil Ježíši Kristu, je na něj položena umírající žena, která se po jeho dotyku uzdraví. Scéna kladení umírající ženy na kříž je také ústředním námětem celého obrazu. Zajímavé je, že když byl obraz během restaurování sundaný, objevil se pod ním jiný obraz s námětem adorace Svatého kříže, který je ale za normálních okolností ukrytý, před zraky návštěvníků. 

Po stranách presbytáře stojí dva postranní oltáře. Ten vlevo je zasvěcen svatému Josefovi a ten vpravo svatému Antonínovi Paduánskému. 

Na pravé straně lodi je umístěn boční oltář svatého Felixe z Cantalice. Donátorem tohoto obrazu byl hrabě Karel Ludvík z Rogendorfu, jehož erb nalezneme v horní části oltáře. Oproti ostatním oltářům stojí tento volně v prostoru a zachoval se na něm i zbytek původní barokní výzdoby v podobě dvou letících andělů v nadstavci. 

K výzdobě lodi, také patří dřevěná socha Madony z 15. století. Jak se ale tato velmi kvalitní gotická plastika do kapucínského kostela dostala není zcela jasné. 

Dvě boční kaple jsou spojeny se jménem brněnského stavitele a inženýra Františka Antonína Grimma. Tento syn stavitele Mořice Grimma, nejprve upravil starší kapli zasvěcenou dnes svatému Františkovi z Assisi a následně přistavěl druhou zasvěcenou svatému Fidelovi ze Sigmaringen. Rodina Grimmova měla ke kapucínskému klášteru velmi blízký vztah, protože bratr Františka Antonína byl členem řádu a po nějakou dobu dokonce brněnským představeným. Proto se Grimmové mnohdy i zdarma často podíleli na klášterních projektech. 

Na oltáři svatého Františka z Assisi je zobrazena tak zvaná stigmatizace, při které svatý František přijímá na své tělo rány, které měl na těle Ježíš Kristus. Tedy rány na rukou, nohou a boku. Oltář svatého Fidela je doplněn dvěma sochami kapucínských světic pravděpodobně od Ondřeje Schweigla a kopií obraz Panny Marie Pasovské, která je typická právě pro kapucínské kostely. Originál namaloval pro Pasov Lucas Cranach, ale ten se oproti mnoha kopiím nedochoval. 

Nejen v kostele ale i v klášteře nalezneme velké množství relikviářů, nejrůznějších podob. Většinu z nich odkázal řádu jeho dobrodinec a kominický mistr Barnabáš Orelli (zemřel 1757). Tento velký donátor, je dodnes pohřbený v kapucínské hrobce a dodnes jsou na jeho připomínku vždy na svatého Floriána v kostele slouženy tak zvané kominické mše, kterých se účastní příslušníci kominického  řemesla. Co to ale mistr Orelli vlastně kapucínům odkázal? Relikviář je zdobená schránka na uchovávání relikvií - ostatků svatých. Relikvie dělíme buď na pravé a nebo dotýkané. Pravé jsou skutečné části těla světce, dotýkané jsou většinou textilie, které přišli do kontaktu se světcovým tělem. V kostele nalezneme hned několik bohatě zdobených relikviářů přímo na oltářích. Největší z nich je rokokový kovový relikviář stojící na oltáři svatého Františka. Je ze zlaceného bronzu a ukrývá v jednotlivých kapsulích relikvie mnoha světců. V majetku kláštera je také monstrancový relikviář svatého kříže darovaný hraběnkou Waldorfovou. Velmi zajímavý relikviář nalezneme také v hrobce pod kostelem. Jedná se o skleněnou rakev s tělem svaté Klemenciány. Její kosti jsou oblečeny do bohatě zdobeného barokního oděvu a hlavu má vyrobenou z vosku. Má se jednat o tak zvanou prvomučednici, tedy křesťanku ze 3. století, která zahynula pro víru a byla pohřbena v římských katakombách. Součástí relikviáře je mramorová destička - autentika, pocházející ze skutečného hrobu v římských katakombách, čímž se jedná o velice unikátní ukázku ranně křesťanského umění na Moravě. 

Kostel Nalezení Svatého kříže je součástí živého kláštera bratří kapucínů. Budovy kláštera na něj navazují přímo západním a jižním směrem. Klášter pochází také ze 17. století, ale bohužel se v něm nezachovali žádné historické konstrukce. Po vyhnání kapucínů komunistickým režimem v roce 1950 byly budovy kláštera předány Moravskému muzeu, které je kompletně přestavělo za použití moderních materiálů, takže zde nalezneme železobetonové stropy a schodiště. Po návratu kapucínů po roce 1989 byl celý klášter zrekonstruován, aby mohl opět sloužit původnímu účelu. Než se ale podíváme do kláštera samotného, ještě nám zbývají dvě zajímavé prostory, do kterých se běžný návštěvník nedostane. Jedná se o sakristii a chor bratří. Sakristie je místnost ve které se kněz s ministranty připravuje před mší a jsou zde také uloženy bohoslužebná roucha a náčiní. V kapucínské sakristii se zachoval původní barokní nábytek v podobě kredenčních skříní. Opět jak odpovídá charakteru kapucínského řádu, nejedná se o žádná velká umělecká díla, spíše o užitkovou barokní provenienci. 

Vedle sakristie se nalézá chor bratří, který se ukrývá přímo za hlavním oltářem, který tvoří jakousi přepážku v presbytáři. V tomto prostoru se bratři scházejí ke společným modlidbám a v minulosti se zde bratři také účastnili mše mimo kontakt s běžnými lidmi. Mši mohli sledovat pouze přes malé okénko nad oltářní mensou. 

Budovy kláštera jsou seskupeny okolo tří nádvoří. Tomu centrálnímu se říká Rajský dvůr a okolo něj vedou ambitové chodby, které ale u kapucínů nejsou kompletní. Druhé nádvoří je za kostelem a vede odsud vstup do hrobky. Třetí nádvoří je mezi budovou kláštera a klášterní knihovnou a jsou odsud přístupné i klášterní zahrady. Z těch ale kapucíni dnes užívají pouze nejnižší terasu a ty ostatní jsou ve správě města přístupné veřejnosti od katedrály svatých Petra a Pavla. 

Vnitřní provoz kláštera je rozdělen na dvě části. Veřejnou a neveřejnou, tak zvanou klauzuru, do které mají přístup pouze bratři kapucíni. V klauzuře jsou umístěny jejich cely - pokoje. Cely jsou zařízeny velmi jednoduchým způsobem. Najdeme zde pouze postel skříň, stolek a krucifix na stěně. Do veřejných prostorů patří refektář - společná jídelna, nebo kapitulní síň, ve které se schází komunita k různým důležitým shromážděním. 

Součástí kláštera je také původní barokní knihovna postavená pravděpodobně Františkem Antonínem Grimmem, která se zachovala včetně vnitřní výzdoby a původního mobiliáře. Více o knihovně se můžete dočíst zde https://www.martinkoplik.cz/l/knihovna-klastera-kapucinu/

Kapitolou sama o sobě, je známá kapucínská hrobka. Nachází se pod kostelem a přilehlými prostorami a jedná se o brněnskou turistickou atrakci. Způsob pohřbívání členů kapucínského řádu měl zajímavá pravidla. Jednotlivý bratři byli v rámci chudoby pohřbíváni bez rakve jen na holou zem s dvěma cihlami pod hlavou. na sobě měli kapucínský hábit. Kromě bratří kapucínů zde byli ale pohřbíváni i přátelé a dobrodinci kláštera, takže zde najdeme například celou rodinu Grimmovu, Barnabáše Orelliho, ale také příslušníky šlechtických rodin. Nejznámějším pohřbeným v hrobce je pravděpodobně velitel Pandurů, František baron Trenck. To že se jednotlivý zemřelí zachovali do dnešní doby má na svědomí důmyslný systém větrání, který prouděním suchého vzduchu jednotlivá těla přirozeně mumifikoval. 

Za zpřístupnění interiérů kostela a kláštera děkuji Klášteru kapucínů v Brně, konkrétně bratru Cyrilovi Josefu Komosnému a Kateřině Hlouchové.