Engelsmannova vila

Hlinky 110, Brno

Dnešní ulice Hlinky vznikla podél historické cesty, spojující Staré Brno s Pisárkami, Jundrovem a Kamenným mlýnem. Až do poloviny 19. století zde existovala předměstská vinařská osada, zastavěná vinařskými usedlostmi, s rozsáhlými vinnými sklepy, zabudovanými do svahu Žlutého kopce. Vzhledem k jižní orientaci tohoto kopce byly jeho svahy pokryty vinicemi. Konec vinařské prosperity města Brna a jeho vinic znamenala v polovině 19. století nákaza, která zlikvidovala všechny brněnské vinohrady. Od té doby nám tuto historii, připomínají pouze názvy ulic jako je Viniční, Vinařská, nebo Vinohrady. 

Od druhé poloviny 19. století začínají podél pravé strany Hlinek vznikat výstavné domy a vily bohatých brněnských měšťanů a podnikatelů a vzniká tu letovisko ne nepodobné podobným lokalitám v Evropě. Svoje domy si tu vybudovali mimo jiné představitelé brněnské podnikatelské elity z řad majitelů textilních továren ať už nemecké, nebo židovské národnosti. Levá strana ulice zůstává nezastavěná až do konce 20. let 20. století, kdy zde vzniká areál brněnského výstaviště. 

Třicátá léta máme v představách o architektuře spojené hlavně s funkcionalismem, který v Brně rozhodně zanechal silnou stopu. Nicméně funkcionalismus nebyl jidinným stylem, ve kterém se tehdy stavělo. Konzervativní architekti a stavitelé stále ještě sahaly do repertoáru předešlých stylů a budovali vily ve stylu neobarokních, nebo neorenesančních zámečků. Zvlaště židovstí a němečtí zadavatelé se tohoto stylu drželi po celá třicátá léta. Příkladem mohou být například vily rodiny Petschkovi v Praze. 

V průběhu 20. let začal brněnský židovský podnikatel Felix Engelsmann (1885) nakupovat domy na Hlinkách na jejichž místě si v roce 1931 nechal vybudovat pro sebe a svoji manželku honosnou vilu. Ta svým vzhledem zapadá právě do toho konzervativního proudu o kterém jsem mluvil. Dům je postaven v neobarokním stylu a jeho fasáda je rozdělena na tři části. Mírně vystupující centrální rizalit o sedmi okenních osách, završený mansardovou střechou a potom dvě symetrická boční křídla. Do toho pravého byly situovány byty pro zaměstnance a obslužný provoz domu, v levém potom byla v přízemí garáž. Centrální část a první patro levého křídla bylo vyhrazeno společenským salonům. Celý dům je postaven na půdorisu písmene "L". V příčném křídle otočeném do rozlehlé zahrady byly umístěny dvě samostatné ložnice s koupelnymi a snídaňový pokoj. Tedy soukrommé pokoje majitelů domu. Na dům v zadní části navazuje rozlehlá svažitá zahrada. 

O nákladnosti celé stavby mimo jiné svědčí i to, že všechny šambrány okolo oken a dveří, nejsou provedeny ve štuku, ale v tvrdém pískovci. O kvalitě provedení potom to, že kompletní fasáda je původní z doby výstavby a je stále ve velmi dobrém stavu. 

Do domu se vstupuje portálem v centrální částí stavby. Za ním navazuje rozlehlý vestibul, ze kterého se dá vlevo vejít do pracovny Felixe Engelsmanna, dále do schodiťové haly, nebo do zahrady. 

Na vestibul navazuje monumentální chdošťova hala vedoucí do prvního patra do pianna nobile. Zábradlí schodiště je vytvořeno propracovanou řezbou v barokních formách. Ze schodiště se dá buď vejít do salonů pianna nobile a nebo na druhou stranu k soukromému schodišti, které propojuje celou výšku budovy. Ani to není nijak jednoduché a je zdobeno vyřezávaným zábradlím. Nad schodištěm také visí jedinný původní lustr v celém domě. 

Protože majitel domu Felix Engelsmann byl  velkým sběratelem holandského umění, byl celý dům vybaven obrazy z této sbírky. Zařízení domu bylo kombinací soudobého a starořitného nábytku. Ze schodišťové haly se vstupuje do prvního velkého salonu jehoš stěny jsou obloženy mahagonovým dřevem. V centru je umísten velký krb a strop je pokryt náročným štukovým dekorem. Z tohoto salonu se dá velkými francouzskými okny vstoupit na můstek, který propojuje první patro se zahradou. 

První místností v enfiládě směrem do ulice je jídelna. Jídelna je podélná místnost s trámovým stropem, dnes bohužel bez zařízení. Z původního zařízení se nic nezachovalo. Původně zde stál centrální stůl s židlemy a mezi okny byla umístěna kredenc. Z původní výzdoby se zachovali vitráže oken s holandskými motivy, odkazující zřejmě k zálibě majitele v holandském umění.

Další salony jsou seřazeny v emfiládě, podél hlavního průčelý s okny otočenými do ulice Hlinky. První je pánský salon, jehož stěny byly původně potaženy textilními tapetami a mezi okny jsou vestavěné knihovny. Dnes je tato místnost také prázdná a je využívána k různým účelům. 

Další dvě místnosti jsou dámský a hudební salon. Obě jsou vybudovány v historizujícím, neobarokovém stylu. Stěny jsou potaženy tapetami, v dámském modrou a v hudemním červenou. Stropy jsou zdobeny zlaceným rokokovým štukem. Zachovala se zde také původní kachlová kamna. Ve stěnách jsou zabudovány vitriny k vystavení drobných předmětů. Zajímavé je, že jednotlivé místnosti jdou propojeny dveřmi, které se elegantně zasunují do stěn. 

Felix Engelsmann majitel továrny Brück und Engelsmann na Cejlu obýval vilu se svou manželkou od roku 1931 do 14. března 1939. Jeden den před nacistickou okupací zbytků Československa narychlo odjel se svou ženou, řidičem a synovcem Richardem Hanakem nejprve do Vídně, potom do Curychu a nakonec se usadili v Anglii v Haderfieldu. Vila i se svým hodnotným zařízením byla ponechána svému osudu v Brně. Hned následujícího dne se začalo Gestapo shánět po majiteli, ale ten už byl naštěstí v bezpečí. Vila byla následně zabavena Gestapem a užívána v podstatě ve své původní podobě po celou dobu druhé světové války. V květnu 1945 byla zabavena jako německý majetek státem a její umělecké sbírky byly převedeny do Galerie města Brna. Zajímavé je, že existují dva dopisy Felixe Engelsmana z roku 1947, ve kterých žádá Československý stát o vydání dvou obrazů ze svojí sbírky. V tom mu ale nebylo vyhověno. Dnes je většina sbírky umístěna v Moravské galerii v Brně. 

Po druhé světové válce byl dům převeden na Svaz Československo Sovětského přátelství a následně v něm měl být vybudován domov pro mladé úderníky. Nakonec skončil v majetku První brnenské strojírny, která jej využívala k reprezentačním účelů. Po privatizaci přešel do majetku současných majitelů, kzeří vilu využívají ke kulturním a reprezentačním účelům. 

Za možnost fotografování děkuji majitelům domu https://www.palace-hlinky.cz/ a jako zdroj informací jsem použil text Michala Dležela https://www.archiweb.cz/n/domaci/vila-engelsmann-v-brne.