Červený kostel / Českobratrský kostel Jana Amose Komenského / Christuskirche

Jednou z nejvýraznějších a současně nejznámějších staveb na brněnské okružní třídě je bezesporu Českobratrský kostel Jana Amose Komenského, běžně ale zvaný Červený kostel, podle barvy režného cihlového zdiva. 

Kostel v sobě tak trochu koncentruje celou historii Brna 19. a první poloviny 20. století se všemi jeho národnostními a politickými plochami. Již v roce 1792 ihned po vydání Tolerančního patentu císařem Josefem II.  byl v Brně založen Evangelický sbor augsburského vyznání (lutherský). Toleranční patent sice umožňoval určitou svobodu náboženství, nicméně pro nekatolické církve platila řada omezení hlavně vzhledem k výstavbě svatostánků. Nesměly být například budovány na hlavních třídách a náměstích, nebo nesměly být zvýrazněny věží. Pro potřeby brněnského sboru byla tedy přebudována Stavovská jízdárna na Husově třídě, za budovou dnešní Nové radnice. Stála v místech kde dnes stojí budova Střední škola umění a designu. Zatím co z počátku byli členy sboru převážně němečtí dělníci, pracující v brněnských továrnách, během 19. století mezi ně přibyla i brněnská elita, v osobách brněnských měšťanů a podnikatelů. Po vydání ústavy v roce 1861 padla již poslední omezení a evangelíci si mohli začít stavět kostely po celé monarchii, aniž by je cokoli omezovalo. Sbor tedy ihned začal shánět staveniště a v roce 1862 vypsal architektonickou soutěž na nový reprezentativní svatostánek. Původně se plánovalo, že bude postaven na původním místě na Husově ulici, ale nakonec se sboru podařilo získat prestižní místo na křížení ulic Husovy, Joštovy a Komenského náměstí, přímo naproti obelisku, stojícímu v Denisových sadech. Kostel se tak stal pohledovou dominantou celého prostoru. Ve své době se jednalo o největší nekatolický kostel mimo tradičně nekatolické země. 

Architektonickou soutěž vyhrál vídeňský architekt Heinrich von Ferstel. Jeho návrh vychází z estetiky pozdní severoněmecké gotiky, nebo také gotiky hanzovních měst. Jeho plášť je postaven s režného cihlového zdiva s pískovcovým armováním. Dlouhý je 45m a věž sahá do výšky 50m. Základní kámen byl položen v roce 1863 a vysvěcen byl roku 1867. Po vysvěcení dostal název Kristův chrám - Christuskirche. 

Do kostela se vchází od jihu kamenným portikem na jehož střeše je umístěna terasa. Nad nímž se zvedá věž v podobě vícehraného jehlanu. Nad vchodem do kostela, které tvoří dvě křídla mohutných dubových vrat s výrazným kováním, najdeme tak zvanou Lutherovu pečeť v podobě bílé růže s červeným srdce a křížem uprostřed. Znak lutheránských církví. Za vstupními vraty navazuje předsíň zaklenutá žebrovou klenbou se svorníkem uprostřed. Z předsíně vedou dveře nejen do kostela, ale také na kůr a do sklepa. 

Interiér kostela je řešen jako halové trojlodí, dělené dvěma řadami sloupů zaklenutá hvězdicovou žebrovou klenbou a osvětlen je vysokými gotickými okny s kružbami. 

Celá dispozice je na první pohled stejná jako u katolických kostelů. V zadní straně je kůr s varhanami od krnovské firmy Rieger - Kloss z roku 1887, v lodi stojí lavice a v presbytáři je umístěn jednoduchý oltář, tvořený obětním stolem, nad kterým je vztyčen kříž. Vlevo od oltáře je umístěna mramorová kazatelna zdobená zlatými emblémy čtyř evangelistů. Vpravo v lodi je umístěna křtitelnice, která sem ale byla přemístěna druhotně, její původní místo bylo v křestní kapli vpravo za oltářem.

Dnešní interiér kostela je velmi jednoduchý, podle pravidel evangelických církví. Původně ale byly stěny zdobeny barevnou výmalbou a v oknech byly umístěny vitráže. Ty bohužel zanikly během bombardování Brna v roce 1944, kdy jedna z bomb padla do prostoru Žerotínova náměstí a tlaková vlna vytloukla všechna vitrážová okna. Poslední zbytky vitráží se zachovali ve velkém okně nad vchodem. 

Nad hlavním oltářem je umístěna zpěvácká empora, s mramorovým zábradlím se slepými gotickými kružbami. Pod emporou jsou dvě místnosti. Zákristie a původní křestní kaple. V křestní kapli se zachovala původní šablonová novogotická výmalba. Je zde také umístěna pamětní deska zakladatele brněnského luterského sboru Victora Heinricha Rieckeho. Z empory si může návštěvník také prohlédnout detailněji hlavice sloupů trojlodí a pokud je pozorný, nalezne zde typický znak všech staveb stavěných v Brně německou komunitou - dubové ratolesti s žaludy. 

Ze zákristie se dá vřetenovým schodištěm vystoupat na půdu kostela. Je odsud krásný pohled na klenby shora a hlavně do mohutného dřevěného krovu. K vidění jsou zde i původní vrátky na spouštění a zvedání lustrů. 

Ve zdi na levé straně kostela je umístěna rozměrná pamětní deska, připomínající padlé členy brněnského sboru v první světové válce. Po roce 1945 však musela být jako nemístná připomínka německé historie zaomítána. Před několika lety byla odkryta a zrekonstruována.  

Kostel měl na svoji dobu velice moderní způsob vytápění pomocí horkého vzduchu. V podzemí byla umístěna kotelna a horký vzduch byl pomocí kulatých litinových mříží vháněn do kostela. Mříže jsou dodnes vidět v jeho zadní části. 

Z podzemí se toho bohužel do dnešních dnů příliš mnoho nezachovalo, v 9O. letech bylo v rámci statického zajištění téměř celé zalité betonem. Nicméně malý sklípek se přece jen zachoval a v rámci naší návštěvy jsem v něm učinil celkem zajímavý objev. Na zemi tam totiž stojí bysta v nadživotní velikosti zpodobňující faráře místního sboru a stavitele Červeného kostela Gustava Trautenbergera, od brněnského německého sochaře Carla Wolleka. Myslím si, že se jedná o celkem zajímavý objev, protože Wollekových prací se v Brně moc nezachovalo, spousta jeho děl byla zničena po druhé světové válce a dnes se s nimi můžeme potkat maximálně na brněnských hřbitovech. Předpokládám, že bysta původně stála v prostoru kostela a po druhé světové válce musela být "uklizena" z očí veřejnosti, kde je ukryta dodnes. Její bronzový odlitek dnes zdobí náhrobek faráře Trautenbergera ve Švýcarském Cürrichu. 

Po druhé světové válce a po odsunu německého obyvatelstva v Brně nezůstal téměř žádný luterán a kostel byl tedy předán do správy Církve českobratrské evangelické a z německého Christuskirche se stal kostel Jana Amose Komenského. 

A na závěr několik zajímavostí:

- v 80. letech se uvažovalo o zboření Červeného kostela, protože po tom co na Žerotínově náměstí byl postaven Městský výbor KSČ, bylo jaksi nevhodné, aby se soudruzi dívali z okna na kostel. Naštěstí, k tomu, ale nedošlo

- v 90. letech se v kostele natáčela koprodukční německo - italsko - česká fantazy pohádka Princezna Fantagiro, kdy interiér sloužil jako trůní sál princeznina otce. A tady přikládám důkaz :-)

Na závěr bych chtěl poděkovat vedení farnosti Církve českobratrské evangelické, jmenovitě faráři Jiřímu Gruberovi a paní Járové za velmi vstřícný přístup a možnost fotografování v kostele.