Brněnské pomníky a zapomníky

19. století se někdy říká století pomníků. Ano, byla to doba, kdy nejrůznější spolky a skupiny nechávaly stavět pomníky nejrůznějším osobnostem z nejrůznějších oblastí. Ale nejen soukromé spolky byly takto aktivní, mezi stavitele pomníků patřily samozřejmě také městské rady, které tímto způsobem oslavovaly panovníka a jeho rod a nebo významné představitele městské správy hlavně starosty. 

V Brně jako zemském hlavním městě tomu nebylo jinak. Na přelomu 19. a 20. bylo na nejrůznějších veřejných prostranstvích jako jsou parky a náměstí postaveny pomníky nejrůznějším osobnostem.  Byly věnovány příslušníkům vládnoucí dynastie, starostům města ale také velikánům kultury jako byli básníci či hudební skladatelé. 

První zásadní problém nastal v roce 1918 po rozpadu Rakousko - Uherské monarchie a vzniku Československé republiky. V platnost totiž vešel zákon podle něhož nesměl mít žádný příslušník Habsburského domu pomník na veřejném místě. A tak se kácelo, což je mimochodem zvyk, který nás provázel během celého 20. století. Pomníky byly většinou odstraněny bez náhrady a nadobro, některé pamětní desky byly ale pouze zaomítány, aby nebyly na první pohled na očích. 

Jeden z největších pomníků v Brně byl postaven v roce 1892 na dnešním Moravském náměstí před Německým domem a věnován byl císaři Josefu II. Tento reformátor na císařském trůnu byl tehdejší liberální veřejností chápán jako člověk, který vyvedl monarchii ze středověku do moderní doby. Roku 1880 byl založen spolek Kaiser Josef-Denkmal-Verein, který měl za úkol sehnat peníze a vyhlásit soutěž na jeho podobu. Do spolku se hlásili jednotlivci, ale i celé organizace, všichni však německé národnosti. Předsedou spolku byl pak starosta Brna Gustav Winterholler. Vítězem architektonické soutěže se stal sochař Anton Brenek. Pomník se skládal z vysokého podstavce, na jehož vrcholu stála socha císaře, v typické uniformě, a v ruce držel toleranční patent. Ve spodní části podstavce seděly dvě alegorické sochy Obchodu a Tolerance. Po roce 1918 měl tento pomník dokonce dva škraloupy. Jednak šlo o pomník habsburskému císaři a ještě ke všemu představoval zápal německých obyvatel města Brna. Prvních pár měsíců po vzniku republiky ještě přežil, ale v roce 1919 byl tajně v noci stržen skupinou legionářů. Po jeho sejmutí, kupodivu nedošlo k definitivnímu zničení sochařských částí. Mírně poškozená socha císaře byla odvezena do areálu brněnských jatek, kde byla na příštích třicet let zakopána pod zem. Alegorie Obchodu a Tolerance našly svoje místo v Denisových sadech. Josef II. byl vykopán v roce 1947 a socha byla převezena do areálu Fakulty architektury, kde byla až do roku 1988. V tomto byla umístěna v zahradě Psychiatrické léčebny v Černovicích, kde ji nalezneme dodnes. Alegorie Obchodu a Tolerance byly po rekonstrukci Denisových sadů přemístěny do parku Lužánky. Během rekonstrukce Dominikánského náměstí došlo k návrhu znovupostavení pomníku v tomto místě. Nicméně veřejnost se postavila proti, tomuto návrhu. 

Park Lužánky je přímo spojený s osobou císaře Josefa II. Ten tuto původně Jezuitskou zahradu věnoval městu Brnu, čímž se stala prvním veřejným parkem ve střední Evropě. A proto byly v Lužánkách umístěny hned dva pomníky svému zakladateli. Jeden stál hned při vstupu z ulice Lidické a jednalo se o pylon s pamětní deskou. Druhý v podobě bysty byl umístěn v jednom z parkových zákoutí. Oba tyto pomníky byly odstraněny po roce 1918. Nicméně po roce 1989 by ten u vstupu z Lidické obnoven i když v mírně pozměněné podobě. 

Dalším městským parkem, o kterém bychom mohli mluvit dokonce jako o parku pomníků, je ten na Kolišti. Do roku 1945 bychom jich tu našli hned několik. Hned za budovou Domu umění byly umístěny dva pomníky, připomínající velké německé a rakouské spisovatele. 

První byla bysta Friedricha Schillera od sochaře Leopolda Ruppa. Provedení bylo svěřeno brněnskému kameníkovi a sochaři Eduardu Tomolovi. Druhý, který stál nedaleko od něj byl věnován rakouskému spisovateli Franzi Grillparzerovi. Oba byly odhaleny na konci 19. století a oba společně přežily rok 1918. Během první republiky se o ně nikdo moc nestaral, ale nějakým způsobem existovaly. Osudným se jim stal rok 1945, kdy byli oba představitelé literatury uznáni jako nežádoucí pro svůj německý původ. Schiller dopadl o něco hůře, viz. foto.

V místech kde park kříží Jezuitská ulice a kde dnes stojí replika Zemanovy kavárny stával pomník věnovaný obráncům Brna proti švédské armádě v roce 1645. Autory pomníku byl městský stavební rada Ferdinand Hrach a sochař Johann Eduard Tomola. Problémem tohoto pomníku bylo, že obranu proti Švédům si tak nějak přisvojilo brněnské německé obyvatelstvo a běhen 19. a první poloviny 20. století byla chápána jako velké vítězství německého živlu v Brně. Tím pádem během první republiky se k tomuto pomníku radnice nijak zvlášť nehlásila, ale ani jej nenechala odstranit. Během druhé světové války se u něj konaly velké manifestační oslavy za přítomnosti německé armády. To znamená, že po jejím skončení byl jeho osud zpečetěn. Byl odstraněn a o jeho dalším osudu není nic známo. Pomník se skládal z vysokého hranolového podstavce na kterém byl oslavný nápis a znak města Brna. Na podstavci potom byla umístěna orlice s rozepjatými křídly. 

Dalším velmi významným pomníkem v parku na Kolišti byl ten, který byl věnován jednomu z významných brněnských starostů panu Gustavu Winterhollerovi. Tento starosta byl velmi významnou osobností druhé poloviny 19. století v Brně. Za jeho vlády bylo postaveno například dnešní Mahenovo divadlo a také se velmi významně zasloužil o jeho moderní vybavení v podobě elektrického osvětlení, které bylo první svého druhu na kontinentální Evropě. Velmi významně také podporoval školství a společenský život. O vybudování pomníku tomuto muži se začalo hovořit hned po jeho náhlé smrti v roce 1894. Hlavním organizátorem byl brněnský magistrát, spolu se spolkem Deutsche Lesehalle. Byla vyhlášena veřejný sbírka ve které se velmi rychle podařilo nasbírat dostatek peněz. Vytvořením pomníku byl pověřen osvědčený autor Anton Brenek, který měl v té době za sebou již stavbu pomníku císaře Josefa II. nebo spisovatele Franze Grillparzera. Brenek navrhl pomník velmi monumentální. Základem byl hranolový podstavec na kterém byla umístěna starostova mramorová bysta. Od podstavce se na obě strany rozbíhala půlkruhová balustráda z vázami na koncích. Pod podstavce stála bronzová alegorie v podobě ženské postavy držící v ruce městský znak a druhou rukou ochraňující dítě, které jí přináší kytičku drobných květů. Alegorie měla představovat Winterhollerovu péči o školství a vzdělání. Pomník byl umístěn u hlavní cesty v severní části parku, někde v místech pod dnešním Janáčkovým divadlem. A k jeho odhalení došlo v roce 1895. Vzhledem k tomu, že sbírka vynesla více peněz, než bylo na stavbu pomníku potřeba, byla zhotovena ještě jedna bysta, tentokrát z bronzu, který byla umístěna ve foyer Městského divadla (Mahenovo divadlo). O co větší sláva byla při odhalování pomníku, o to smutnější byl jeho osud po roce 1918. Po vzniku republiky byla vandalsky stržena bysta, která byla jako poškozená, zakopána nedaleko podstavce. Došlo také k poškození alegorické postavy. V tomto torzálním stavu byl pomník ponechán svému osudu, až do roku 1939. V té době bylo rozhodnuto o jeho obnovení. Pomník byl rozebrán a přesunut na nové místo v nejsevernějším cípu parku. Zničená bysta byla v té době nahrazena bronzovou variantou z foyer divadla, balustráda byla mírně upravena, kdy na místo váz byly umístěny koule. V této podobě pomník přetrval až do roku 1945, kdy byl jako pomník německému starostovy odstraněn definitivně. Jeho část, konkrétně torzo alegorické sochy, můžeme dnes najít v expozici Muzea města Brna. 

Dalším velmi významným "pomníkovým" parkem je rozhodně park na Špilberku. Ten byl založen za vlády brněnského starosty Christiana d´Elverta. Tomuto starostovi byl odhalen pomník ještě za jeho života v roce 1884. Autory pomníku byli pánové Eduard Sykora, Alois Prastdorfer, Franz Dressler. Pomník byl umístěn v severní části parku, u cihlové zdi, která je zbytkem jednoho ze zbořených bastionů a na jehož vrcholu stojí vyhlídkový pavilon. Vzhled pomníku vycházel z antické tradice, měl tvar jakéhosi antického chrámku se zdobenými sloupy a završený byl tympanonem s akroteriemi. Po jeho stranách byly dva kamenné pilíře s kovovými vázami. Bronzová bysta starosty byla umístěna uprostřed chrámku. Pod ní byla deska s německým nápisem Zakladateli těchto sadů //Christianu d' Elvertovi //starostovi Brna //v letech //1861 až 1864 a 1870 až 1876 //věnovali tento památník //obyvatelé Brna //1883 // . 

Pomník byl částečně odstraněn po roce 1918, přesněji řečeno byla odstraněna bysta, která byla předána do Muzea města Brna a zbytek pomníku byl ponechán svému osudu a postupně chátral. V roce 1949 byla bysta z MMB vyžádána jako bezcenná a byla přetavena do pomníku osvobození Brna. Zajímavý je ale další osud pomníku. Jedná se totiž o jeden z mála pomníků z období monarchie který byl v Brně obnoven. Došlo k tomu v roce 2003, během rekonstrukce Špilberského parku. 

Dalším pomníkem ve špilberském parku je ten, věnovaný vrchnímu veliteli města Brna během švédského obléhání Brna polnímu maršálovi Raduitovi de Souches. Ten od roku 1902 zhlíží na město z nárožní vyhlídkové plošiny. Autorem pomníku je Johann Eduard Tomola. Zajímavé je, že tento pomník, přežil všechny změny režimů, během 20. století, pouze s malými úpravami. Po roce 1918 byla vytvořena nová mramorová deska s českým textem, kterou byl překryt původní text německý. 

Na závěr si připomeneme jeden z existujících brněnských monumentů, který si ale také prošel zajímavými peripetiemi v závislosti na momentální politickou situaci. Jedná se o pomník Osvobození města Brna Rudou armádou, který si ale mezi Brňany vysloužil různá přízviska, ať už kachlová kamna, či stopař. Ihned po ukončení osvobozovacích bojů v dubnu 1945 byli padlí rudoarmějci pohřbeni na provizorním pohřebišti před troskami Německého domu na Lažanského náměstí. Současně se začalo uvažovat o zbudování pomníku Rudé armádě. Původní návrh například počítal s odstraněním obelisku v Denisových sadech a postavení pomníku v těchto místech. Nakonec ale zvítězil návrh postavit nový pomník v oddělené části parku na Kolišti, v místech, kde do roku 1945 stál pomník brněnského starosty Gustava Winterhollera. Vytvořením plastiky rudoarmějce byl pověřen sochař Vincenc Makovský a úprava podstavce a okolí byla zadána architektům Bohuslavu Fuchsovi a Antonínu Kurialovi. 26.4. 1955 byl pomník slavnostně odhalen. Po roce 1989 se ale stal cílem několika útoku vandalů a v roce 1993 městská rada rozhodla o odstranění znaku Sovětského svazu a nápisových desek se Stalinovými rozkazy z podstavce. V této době byly také odstraněny bronzové nádoby na řecké ohně a podnože kandelábrů. Nádoby na ohně byly následně nahrazeny, nevkusnými a v kontextu zcela nevhodnými květináči. Tím starost města o pomník v podstatě skončila a tento postupem doby chátral. V roce 2012 proběhla jeho generální rekonstrukce, při níž byla sejmuta i bronzová socha rudoarmějce, která byla odvezena do restaurátorského ateliéru a na podstavec se vrátila na jaře roku 2013. Pomník osvobození v Brně je typickým příkladem vztahu veřejnosti a moci k pomníkům v této zemi, kdy tento osciluje, mezi glorifikací nebo zatracením. Vyrovnat se s vlastními dějinami není jednoduché, ale doufám, že do budoucna dokážeme být natolik nad věcí a velkorysí, že nebude nutné již pomníky bourat či předělávat a že rudoarmějci na Moravském náměstí bude prokazována úcta, která mu bezesporu náleží.